Tito rockeři „to dávají“ s přehledem, ale trému přiznají. I to, že napřed je škola, pak muzika. Tak to rozhodli rodiče.
Ti musejí od nástrojů ratolesti odhánět a sem tam vzdychnou: „Proč já to dovolil?“ Ovšem hrdě omlouvají své umělce před sousedy: „Hlučný? Jé promiňte, je tak nějak rocker.“
Lukáš z Třebíče: Kytara a holky?
Lukáš hraje v kapele Gutalax (když se prý do toho opřou, tak to na lidi působí) a doma v Třebíči staví novou
„Předtím jsem si s muzikou netykal, až teď hraju dva roky na kytaru. Chodím normálně do ZUŠky. Mám zlatý rodiče, který mě podpořili, pomáhají mi se sháněním nástrojů a tak, ale taky se snajžijou, abych nekoupil každou blbost.
Na nový věci se asi těžko získají finance, zatím to sám neumím,“ směje se Lukáš Netík (14), rockový kytarista. Má aparaturu zn. Marshall - to je prý jeho zvuk - a kytary Fokus.
„Jsou za pět tisíc a hrajou jak ty za dvacet,“ říká sympaťák, jenž cvičí denně dvě hodiny. „Teď aj nauku, chcu na konzervatoř. Fakt moc!“ přiznává deváťák, jehož vzorem je David Gilmour ze skupiny Pink Floyd. „On je nad mý chápání…“
Lukáš hraje v kapele Gutalax (když se prý do toho opřou, tak to na lidi působí) a doma v Třebíči staví novou. Kytara jako plus u holek?
„Každý říká že jo, ale já to nepocítil! Než sbalím hudební nádobíčko, jsou všechny pryč,“ krčí rameny kluk, který zkouší muziku i psát, nechlubí se tím, nemá rád machry, proto hraje se stejnou radostí ve venkovském kulturáku jako v pražském klubu.
„Zkouším doma v paneláku, takže krotím volume, ale zatím si nikdo nestěžoval.“
Lukášův táta
„Jsem z něj nadšený! Ale pozor, my jsme nehudební rodiče, ani starší dcera k muzice neinklinuje. Pravda je, že tuhle muziku jsem si doma vždycky pouštěl, to ho asi nakoplo.
Rozhodně jsem nevěřil, že ho to tak chytne. I se sporty to měl tak, že chvíli dělal to, chvíli ono… Zatím valíme oči všichni,“ míní Lukášův otec Martin a připouští, že kvůli muzice vozí syna párkrát v měsíci do Prahy, ale rád.
„Mínus? Hm, kdybychom ho od kytary nevyhodili, tak hraje čtyřiadvacet hodin denně na úkor školy. Na druhou stranu jsem rád, že se nikde nefláká.“
Viktorka z Prahy: Bubenice od narození
„Jen jednou přiběhli sousedi naštvaní, že touží po klidu. Bylo léto, Viktorka sedla za bubny, manžel vzal basu, otevřeli dveře a rozjeli to,“ vzpomíná Markéta
„Chtěla jsem zkusit novou věc. Po flétně, která mě děsně nebavila, jsem našla něco, co mě zajímalo.
Bubny jsou skvělý, asi to mám po dědovi, ten na ně hrál,“ popisuje Viktorka Lokvencová (14). Prvně mydlila do echt bubnů ve třech letech, do elektrických bubínků v pěti.
Rytmus měla, ale nebylo to vážné. „Od deseti let hraju doopravdy, proto mi dal děda ty své staré amácké,“ říká dlouhovláska a dodává:
„Naši s tím nemají problém a teď už ani sousedi. Zvykli si, že někdy zesílím v garáži zkoušku,“ popisuje s nadsázkou soužití v kolonii domků.
Ve škole její koníček spolužáky nezajímá, což jí nevadí, má kamarády muzikanty jinde a s nimi o hudbě mluví. S kolegyní bubenicí si píšou.
Ani Viktorku do zkoušení doma nenutí – hraje tři až šest hodin denně, i ji rodiče od bubnů zvedají.
„Nový nástroj? No, to se dělá tak, že se oznámí: na Vánoce nechci dárky, jen příspěvky na bubny a činely. Prostě se vyhlásí sbírka,“ rozesměje se slečna, jež má vzor v kapele AC/DC a už druhého bubnovacího učitele.
Ještě hraje na klavír, trochu zpívá, brnká na basu a hudbu touží studovat. „Naši mi moc radit v hraní nemůžou, což je výhoda i nevýhoda,“ připouští.
Viktorčina máma
„Nehraju na nic a že dceru nemůžu korigovat, mi vadí. Ale jen proto, že bych jí ráda pomohla!“ ujasňuje Markéta Lokvencová s tím, že Viktorka už hrála veřejně s country kapelou Žíznivý Dubáci.
Dědovi k narozeninám! „Do jiných kapel ji tlačit nechci. Je jí teprve čtrnáct, tohle má čas, až se dostane na střední školu.“ A bubny?
„Já to čekala a dokonce kvůli dědovi mě její rozhodnutí hřeje. Tudíž jsem taky připravená dceru vozit po koncertech,“ zvážní Markéta a přidává story:
„Jednou přiběhli sousedi strašně naštvaní, že skutečně touží po klidu. Bylo léto, Viktorka si sedla za bubny, manžel vzal basu, otevřeli si dveře a rozjeli to.“ Hudba je společné téma rodiny.
Ondřej ze Sadské: Je to „jen“ koníček!
Táta Ladislav netají, že potomka směroval ke sportu. „Jsem na něj pyšný! Podporuju ho, ale neběžím hned kupovat nejdražší nástroje. On ví, že jsou mantinely.“
Ve čtvrté třídě měl dřívka, kterými se mlátil do rytmu, pak chodil půl roku na klavír – a konec. „Doma se ptali, jestli přece jen nechci na něco hrát a já řekl: ,Kytara nebo bicí.‘
Odpověď byla: ,Bicí v žádném případě!‘“ popisuje kytaristické začátky Ondra Veselý (16). Jako první dostal akustickou španělku a zamířil do Domu dětí a mládeže v Nymburku – hrál country písničky.
To mu nesedělo. V šesté třídě dostal elektrickou kytaru, v sedmé začal chodit do LŠU na klasiku.
„Vtipný bylo, když jsem doma řekl, že chci hrát rock. Šíleně se báli, že budu dělat kravál. Naštěstí je strejda, kterej hraje taky, přemluvil a mně radil,“ vzpomíná milovník Kurta Cobaina a jeho Nirvany, Metalliky a Dava Grohla.
„Máma je disko typ, ale hrála na housle, táta sice poslouchal Doors a R.E.M., ale je hudební antitalent a děda si zpívá – to je mé hudební zázemí,“ představuje s nadsázkou ty, kdo ho prý nemůžou moc hodnotit.
„Zkouším i zpívat, říkají, že je to dobrý, ale já nevěřím. Bojím se, že to zvořu, v tom by mi děda mohl pomoct. Možná,“ přemýšlí gymnazista, který by rád na vysokou – na filozofii nebo psychologii.
Muziku si nechá jako hobby, na jehož financování se už podílí – z brigád. „Vydělávat si hudbou bych asi nechtěl, ale kdoví...“
Ondřejův táta
„Kytara byla reálné přání, tak jsme mu ji koupili. Pak přišla další lepší. Dlouho hledal někoho k sobě, s kým by hrál, teď už je to jiné.
Myslím, že Ondra má svoje sny, ale muzika je pro něj spíš zábava. Bude na něm, jak se v životě rozhodne s ní naložit,“ připouští Ondřejův táta Ladislav Veselý a netají se tím, že potomka spíš směroval ke sportu.
„Jsem na něj pyšný! Podporuju ho, ale neběžím kupovat nejdražší nástroje. On ví, že existují mantinely, je tak vychovaný,“ říká muž, jehož bratr hraje na baskytaru ve dvou rockových kapelách, tedy: je v obraze!
Nudin z Liberce: Judo a bubny
Nodin z Liberce
„Taťka hraje na kytaru, takže já s bicíma byl pro něj celkem v pořádku. A hned jsem začal s rockem, ale s kapelou jsem čekal, až toho budu víc umět. Teď ji asi uděláme,“ mávne rukou Nudin Peczy, 13letý gymnazista.
Začal hrát ve čtvrté třídě. Dva roky na své první bicí, pak dostal další. „Spolužáci docela chodí k nám poslouchat i okukovat soupravu.
Mají o to zájem,“ popisuje Nudin s tím, že občas si zahraje i s tátou, ale má to háček… „Neuzná své chyby. Prostě jsem pro něj ten malej, co nemůže mít pravdu,“ krčí smířeně rameny hráč na bicí, ale i úspěšný judista!
Barbora ze Vsetína: T. č. bez kapely
„O rockerku moc u nás zájem mezi děckama není. Lidi víc poslouchají pop nebo hip-hop,“ prozrazuje kytaristka Bára Hejdušková (18), které rodiče drží v jejím hobby palce a dokonce prý souhlasí s tím, že nastoupí do kapely.
Zajímají se o ní dvě – ryze pánské. „Nejsem typ, co chtěl na konzervatoř. Zaprvé jsem v devítce nevěděla, co bych chtěla dělat, a pak jsem měla strach, že by mě hraní přestalo bavit, kdyby to byla povinnost,“ konstatuje Bára, která teď trénuje „struny“ sama.
Sedmnáctiletá Bára by chtěla být novinářka-rockerka
Bez učitele. Cvičit ji donutí chuť být lepší. „Chci být novinářka, novinářka–rockera,“ dělá si legraci průbojná slečna, která klidně tráví léto s mladšími hráči na rockovém táboře. „Hudbu poslouchám odmala, ale na kytaru hraju tak tři roky. Od základky. Vždycky s nějakou pauzou,“ dodává.
Patrik z Volně: Být jako Klauda!
K bubenické soupravě sedl v sedmi letech, chodil do druhé třídy. Dodnes u nich zůstal. „Mně se prostě líbily bubny. A bubeníci,“ zní odpověď xxletého Patrika.
Chodil na koncerty Arakainu a Kabátů. Ty má rád, ale teď upřednostňuje metal. „Někdo mi závidí, někdo ne, ale to neřeším. Neřeším ani kapelu, hraju zatím ve Strakonicích v L Bandu, to je taneční orchestr ZUŠky.
Minulý rok jsme byli dokonce první v celorepublikové soutěži,“ naznačuje Patrik. „Naši jsou nadšený, že bubnuju! A některý holky taky… Fakt. Taťka hrával na housle a pak na kytaru, máma nehraje na nic,“ informuje jako na běžícím pásu.
Největší nadšení má Patrik v očích, když mluví o tom, jak doma cvičí: „Otevřu okna a pustím to naplno. Jo, tohle je dost ono!“ V budoucnu se chystá vitální hráč na řadu soutěží a taky z něj leze, že:
Bude profík? „Páťa je tichý a skromný... Uvidíme,“ říká maminka, rocková fanynka
„Kvůli bubnování se víc učím angličtinu, abych si mohl čít o anglických kapelách.“ Jeho vzor? Klaudius Kryšpín. A touha si zahrát? V O2 Areně.
Patrikova máma a táta
Synovo rozhodnutí prý nebyla rána pod pás, neviděli ho jako romantického klavíristu… „Manžel měl svou kapelu, hrál a zpíval, takže to je u nás tradice,“ říká maminka Radka.
„On to viděl, muziku slyšel, ale bubny si vybral sám. Zakoukal se do nich. Tak jsem řekl, že to zkusíme,“ podotýká táta s tím, že si naštěstí syna při první soutěži vyhlédl dobrý učitel z Písku. Tím měli o polovinu méně starostí.
„Kluk má zkušebnu vedle mé pracovny, takže ho dost dobře a hlavně stále slyším, proto ho můžu i opravit. Na velké poučování to ale už není, je daleko vpředu,“ naznačí otec.
K profesnímu hraní prý syna příliš nesměruje, ale když se sám rozhodne… „Zní to divně, ale Páťa je tichý a skromný, takže uvidíme,“ připojuje se maminka, mimochodem velká rocková fanynka.
Čtěte také:
Přidat komentář
Doporučit článek emailem
Tisknout článek
Sdílet na Facebook
