Život v přepychu je omrzel. Staví školu ve Středoafrické republice

Život v přepychu je omrzel. Staví školu ve Středoafrické republice
„Vybudovali jsme úspěšnou projekční kancelář, dvacet let jsme ji řídili a už jsme z toho byli unavení,“ říkají manželé Ludmila a Karol (55) Böhmovi.

Foto: archiv Siriri

„Děti máme dospělé, tolik nás nepotřebují. Tak jsme vedení firmy předali kolegům a přemýšleli co dál. Rozhodnutí bylo jasné: pomáhat lidem, kteří to potřebují.“

Připadá vám takový krok velmi neobvyklý? Dnes skutečně ano, dřív ovšem nebyli úspěšní podnikatelé, kteří své peníze vkládali do dobročinnosti, ničím výjimečným (viz třeba pánové Josef Hlávka a Václav Kounic).

sar

I díky zde neobvyklé střešní konstrukci z lepených dřevěných profilů je „naše“ škola mnohem hezčí než ty běžné středoafrické

Autor: archiv Siriri

Manželé Böhmovi se rozhodli pomáhat jedněm z vůbec nejpotřebnějších obyvatel naší zeměkoule: lidem ve Středoafrické republice (SAR).

Chudobinec světa

„O tuto zemi nemá nikdo zájem, nepatří mezi prioritní regiony pomoci žádného bohatšího státu,“ vysvětluje Ludmila Böhmová.

„Není tu ropa ani moře, není tu hladomor ani válka, jen trvalá a hrozná bída. To ovšem není tak mediálně efektní záležitost, aby sem někdo směřoval dlouhodobou pomoc.“

Mezinárodní instituce dovedou hezky popsat, co všechno Středoafrickou republiku sužuje: morální bída, energetická chudoba, materiální nouze. Do pomoci se ale nehrnou (snad kvůli výše uvedeným důvodům?).

„My jsme před šesti lety založili obecně prospěšnou společnost Siriri – to slovo v tamním jazyce sango znamená mír. A začali přemýšlet, co se dá pro lidi v SAR udělat,“ dozvídáme se od Böhmových.

Čeští lidumilové přitom moudře zvolili spolupráci s misií italských bosých karmelitánů, která zde působí už přes 40 let.

Od nich se dozvěděli, jak to v zemi chodí i co by tak asi nejvíc potřebovala. Právě v tomto je totiž jinak častý problém dobročinných organizací.

sar

Každá ruka byla na stavbě dobrá – tady členové Siriri natírají „futra“ ředitelny

Autor: archiv Siriri

Nestačí jen peníze někde na bohatší straně zeměkoule vybrat, ale důležité také je dostat je na místo potřeby a efektivně využít! To znamená nikoli na platy, služební vily s bazény a ochrankou, džípy a letenky.

„My si letenky samozřejmě platíme z vlastního, stejně jako prakticky všechny další náklady,“ podotýkají lidé ze Siriri.

„Ostatně naše hospodaření včetně auditu si kdokoli může prohlédnout na www.siriri.org, kde se dá i přispět.“

Prezident - zbraň proti korupci

Co tedy Čechům karmelitáni poradili? Nedávat lidem dary, nýbrž know-how. Pustit se do vzdělávání a zdravotnictví. A hlavně si všechno ohlídat přímo na místě.

Tato doporučení si v Siriri vyložili třeba jako podnět k zorganizování sbírky použitých vyčištěných dioptrických brýlí (z ČR jich do SAR putovalo na 10 000 kusů), k financování provozu jednoho zdravotního střediska (slouží v něm dva italští lékaři), sehnání zánovního vojenského mobilního ultrazvuku či vyplácení stipendií studentům medicíny (1 000 Kč měsíčně).

Dílo české dobročinnosti je také stacionář pro 200 sirotků po obětech HIV.

sar

Školní batůžek a učebnice – to jsou ty správné dárky! Tady si takových věcí děti dovedou vážit

Autor: archiv Siriri

„Funguje asi jako u nás družina, děti se tu ale mimo jiné učí číst, plést sítě, opravovat boty a podobně. Náklady na jedno dítě a jeden rok jsou asi 1 350 Kč, částka v našich poměrech téměř bezvýznamná.“

Největší pýcha Siriri je však koncem loňského roku otevřená škola pro 240 dětí ve městě Bozoum (40 000 obyvatel, elektřina jde nejvýš dvě hodiny denně).

Na slavnost položení základního kamene se podařilo dostat středoafrického prezidenta Francoise Bozizého, což byl velmi prozíravý krok.

V zemi prolezlé korupcí ještě víc než Čechy totiž záštita hlavy státu účinně zbrzdí nápady mnoha úředníků, kteří se užuž chystali natáhnout dlaně.

Böhmovi školu tvořenou dvěma budovami sami vyprojektovali a stavbu na místě řídili. Přitom dali na osm měsíců placenou práci 30 dělníkům; i to je pro region pomoc.

Začít se muselo vyvrtáním 60 metrů hluboké studny – do té doby se všechna voda musela nosit ve vědrech. Stavba sama trochu připomínala svépomocné budování rodinných domků u nás před rokem 1989.

Stavělo se z cementopískových bloků, které místní dělníci dělali do forem: prý to byl pro ně i svým způsobem kvalifikační kurz.

Mimochodem, pytel cementu v srdci Afriky stojí 3x víc než u nás – o to levnější je ale zase lidská práce.

sar

Kluci si přišli popovídat s paní Ludmilou Böhmovou

Autor: archiv Siriri

Nová škola vyšla asi na 1,7 milionu Kč. Peníze dalo Siriri zčásti samo, zčásti přispěli karmelitáni (misie spadá pod jejich janovskou provincii, která končí až u našeho Slaného). Největší příspěvek přinesl jeden karmelitán, jenž zdědil 350 000 Kč.

V polovině roku dojdou peníze

Ve SAR jakési státní školy mají. Bývají to však jen chýše či různé přístřešky, kde se tísní kolem 200 žáků v jedné třídě.

Navíc obvykle v polovině školního roku dojdou peníze na provoz. Děti se pak buď rozejdou domů, nebo místo vyučování třeba pletou košíky, aby na platy svých učitelů vydělaly aspoň trochu peněz.

„My jsme chtěli ukázat, že se za málo peněz dá postavit i hezká škola,“ říká Karol Böhm. „Projekt jsme připravili ještě v Česku a na místě ho pak upravili podle afrických možností.

Třeba se ukázalo, že tu mají dráty do betonu pouze takzvané šestky, museli jsme dovézt kompletní kování na okna a podobně.“

Českého úředníka by ze středoafrických poměrů nejspíš trefil šlak – nejsou tu žádné stavební normy, slovo „kolaudace“ neznají, ba ani stavební povolení nemusí být!

I díky tomu však bylo možné přímo na místě improvizovat a celá škola vyrostla poměrně rychle. Děti jí byly přímo nadšeny, zvláště když každý školák dostal i vlastní batůžek, zde věc velmi cennou.

sar

Podnikavý chlapec prodává buráky přímo u školy. Hromádku v přepočtu za dvě koruny

Autor: archiv Siriri

Siriri se samozřejmě chystá v provozování školy i dalších svých aktivit v SAR pokračovat. Kdo mu na to dá peníze – zvláště v dnešní době krize?

„Typicky nám přispívají především studenti a důchodci,“ vysvětluje Ludmila Böhmová. „Obě skupiny posílají často poměrně malé částky, ale dlouhodobě a pravidelně.

Je zajímavé, že tito ‚spíše mladí‘ a ‚spíše staří‘ lidé berou pomoc potřebným osobněji a jsou ochotní se víc angažovat než naše střední generace. Nakonec jako by se tu spojovalo nadšení mládí a zkušenost stáří.

Je nám jasné, že celou Afriku nepředěláme. Nechceme ale rezignovat aspoň na tu ‚kapku v moři‘, která je v našich silách…“

Čtěte také:

Author: Ivo Bartík

reklama
reklama