Neměla jsem nárok na vlastní názor a sotva jsem našla odvahu ho vyslovit, přišla studená sprcha.
„Ty tomu vůbec nerozumíš, tak se do toho nepleť.“ Nejvíc si mě vychutnávala před cizími lidmi. Zatímco jiné matky své děti chválily, ona mě ponižovala a shazovala.
Ani nemocným manipulátorům neustupujte
I když se matka k Jitce rozhodně nechovala příliš láskyplně, chtěla ji vždycky mít pro sebe. Proto ony bouřlivé reakce, kdykoli se vedle Jitky objevil nějaký partner, i ta uraženecká póza poté, co vzala život do svých rukou. Nejprve zkusila hysterickou manipulaci, ale pak dceru s vnoučaty na řadu let odepsala.
Už ze sebezáchovných důvodů Jitka dané uspořádání přijala. S mátí se nevídala, věnovala se manželovi a dětem, prostě si zvykla. Zlomyslný osud ji však dostihl. A starožitný nábytek posloužil jako záminka. Kdyby šlo jen o něj, budiž.
Na sklonku života nás skutečně může zajímat, co se po našem odchodu s věcmi stane. Pro Jitčinu matku se ale nábytek stal spíš „oslím můstkem“, který jí umožnil informovat dceru o vlastním zdravotním stavu. I ten se však, aniž bychom nemoc zlehčovali, pro ni stal jen prostředkem dalších manipulací.
Ona se přece nikam stěhovat nebude! Na Jitce je, aby všeho nechala a stala se na plný úvazek ošetřovatelkou v jejím domácím prostředí. Bez ohledu na to, že už dávno nežije sama a není ta malá, ovladatelná holčička.
To nejhorší, co by Jitka mohla nyní dělat, je připouštět si výčitky svědomí a krkolomně hledat způsob „jak nakrmit vlka, aniž by koza utrpěla“. Už sama nabídka, že by se matka mohla nastěhovat do její domácnosti, byla odvážná a sebezničujícím způsobem obětavá. Možná to z mé strany bude působit jako projev cynismu, ale je štěstí, že ji matka nepřijala! Vždyť v dceřině rodině by dozajista způsobila zemětřesení.
Nyní je na Jitce zvážit, co může nabídnout, aniž by tím ničila sama sebe. Od sjednání placené výpomoci přes dovoz teplých jídel pečovatelskou službou po občasný osobní nákup a výpomoc s úklidem. To poslední ale pod podmínkou, že ji matka nechá v klidu a nebude jí nic vyčítat.
Zadupala ve mně veškerou sebedůvěru a sebevědomí. Připadala jsem si hloupá, ošklivá a nehodná lásky.
Hned se s ním rozejdi
Zase tak ošklivá jsem asi nebyla, kluci se kolem mě točili, ale než jsem našla odvahu navázat vztah, bylo mi dvacet.
A mámu málem ranila mrtvice. „Takový pitomec! Kde jsi k němu přišla? A neříkej mi že na fakultě. Koukej se s ním rozejít!“
Nátlaku jsem po čase podlehla. Brzy jsem si našla jinou známost, jenže ani nový přítel jí nebyl po chuti. A tak to pokračovalo až do mých šestadvaceti. Jeden byl hloupý, druhý chudý, třetí hochštapler.
„Copak nám spolu není dobře, Jitunko? Chlap si z tebe udělá služku, nadělá ti děti a budeš mít zkažený celý život.“
Nejvíc ji děsila představa, že bych otěhotněla. „Ztloustneš, zkazíš si postavu. A děti jsou břemeno na celý život.“
Neskutečný sobec
Časem mi došlo, jaký je máma sobec. Nechtěla, abych měla vlastní rodinu, protože už bych neměla tolik času na ni. Nakonec zvítězil vzdor a nová láska, Jiří.
Toho už jsem si vymluvit nenechala. „Jen přes mou mrtvolu,“ ječela matka, když jsem jí oznámila datum naší svatby. Doopravdy si lehla na podlahu u dveří. Já ji ale překročila a šla se vdát.
Samozřejmě mě to mrzelo, ovšem měla jsem už plné zuby jejích naschválů, i toho, jak se mi snažila organizovat život.
Po svatbě jsme se dlouho nestýkaly, nebrala mi telefony a já o ní měla jen zprostředkované zprávy od tety.
Když se mi narodilo první dítě, Evička, chtěla jsem prolomit ledy a matku navštívila. Přijala mě chladně a na miminko se sotva podívala.
„Vybrala sis svou životní cestu sama, tak si po ní jdi sama!“ Odešla jsem s pláčem. Mateřské objetí a radost z vnučky se nekonaly.
Léta plynula a matku jsem vídala jen zřídka. Neměla zájem ani o mě, ani o vnoučata. Minulý měsíc mi ale zavolala, že je vážně nemocná.
„Mám rakovinu plic. Zbývá mi už jen pár měsíců. Tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli budeš chtít ten starožitný nábytek.“
Úplně jsem ztuhla. Máma má rakovinu, vůbec mi o tom neřekla a zajímá ji nějaký pitomý nábytek!
Přestěhuj se ke mně
„Byla bych ráda, kdyby sis po mé smrti ten nábytek vzala,“ pokračovala. „Je to dědictví po babičce.“
Když jsem jí řekla, že mě zajímá její zdraví, nikoli nábytek, vztekle se do mě pustila. „Takové krásné věci, víš, jak na nich lpím, a ty je pak prodáš za pár šupů!“
Nevěřila jsem vlastním uším. Nemá metastázy na mozku? To přece není normální! Navrhla jsem jí, aby se přestěhovala k nám.
Odmítla, svůj byt (a hlavně ten nábytek) přece neopustí. Prý bych se já mohla nastěhovat k ní. To pochopitelně nejde, mám manžela a dvě děti v pubertě.
Nepřistoupila ani na můj návrh, že jí zaplatím pečovatelku. „Cizí ženskou doma nechci! Ještě by mi něco ukradla!“
Máma trvá na jediném, abych se k ní nastěhovala. Samozřejmě sama. Chtěla bych jí pomoct, ale nevím jak.
Bydlet u ní opravdu nemůžu a ani nechci, i když mě trápí výčitky, že ji s těžkou nemocí nechávám samotnou.
Jitka
Čtěte také:
Přidat komentář
Doporučit článek emailem
Tisknout článek
Sdílet na Facebook
