To přece není problém!

Sandra Walachová opatrně ohmatává dřevěnému krokodýlovi hlavu. Nechápe, proč má nozdry tak daleko od očí. Dodnes netušila, jak vlastně vypadá. Musí se totiž dívat rukama. A na toto zvíře si každý den nesáhnete.

Vyřezaný krokodýl se sedátky místo hřbetu je jedna z dřevěných atrakcí v novém lesoparku u Sanatorií Klimkovice, jediných lázní na severní Moravě s dětskou léčebnou pro pacienty s pohybovými potížemi.

Sandra z Českého Těšína do ní jezdí už 11 let. Do lesa se dostane výjimečně. Po dětské mozkové obrně totiž nechodí. Odmalička je upoutána na invalidní vozík, má po operaci kyčlí, pravou ruku může používat jen díky intenzivní rehabilitaci. A je slepá.

„To není problém, naučila jsem se s tím žít,“ prohlašuje zvesela a jedním dechem dodává:

„Umím si představit, že když někdo oslepne nebo přestane chodit po nějakém úrazu, těžko se s tím smiřuje. Ale já už to tak mám od začátku života, tak jsem se s tím vyrovnala.“

Novou lesní cestou, na kterou se dostane s invalidním vozíkem, je Sandra nadšená. „Je to báječné vidět les,“ prohlásí, přestože nic nevidí.

„Ty stromy kolem cítíte, slyšíte. Nevadí, že na ně nekoukáte,“ objasňuje neobjasnitelné a líčí, jak vnímá probleskování paprsků mezi větvemi.

Pomáhat podobně postiženým

Sandra studuje v Brně na speciální škole sociální péči a sociálně správní činnost. A opakuje své zaříkávadlo, že to není žádný problém.

Když je nejhůře, pomáhají jí s přepisováním textů spolužáci nebo pedagogové, protože občas přece jen nestíhá.

„To ta ruka, mám s ní potíže, i když babičce se podařilo mi ji hodně rozhýbat,“ konstatuje věcně. Až dodělá školu, chtěla by si najít práci, při níž bude pomáhat podobně postiženým lidem.

Péče o aktivní děvče je náročná pro celou rodinu. Těžko se divit, že dědeček, který se nejčastěji stará o odvoz Sandry z Českého Těšína do Brna a zpět, někdy ztrácí nervy.

Třeba když ve vlaku nenajde speciální vagon pro vozíčkáře, přestože tam má podle jízdního řádu být. Ještě předtím musí vyhledat, v kolik k tomu vlaku jede nízkopodlažní tramvaj.

Jedna z tisíce drobností, o kterých zdraví nemusejí přemýšlet.
„Musíme se starat, aby ze Sandry něco bylo. Školu zvládá výborně. Ale stejně to není jednoduché,“ povzdechne si maminka Soňa Walachová.

Vysvětluje, že s dcerou musí pravidelně někdo cvičit, jinak se její fyzický stav rychle zhoršuje. To je také důvod, proč tráví každý rok několik týdnů v lázních.

„Miluje to tady. Moc ráda se setkává s novými lidmi. Vyhovuje jí, že se pořád něco děje, že je tu plno procedur. Vždycky přijede unavená. Ale svaly se uvolní a pak se nám s ní daleko lépe pracuje i manipuluje,“ vysvětluje maminka a poslouchá zážitky své dcery z bazénu, kde byla se svou asistentkou.

Také do lázní totiž musí slepou dívku někdo doprovázet. Pro rodinu je to jedno z mála období, kdy si opravdu můžou odpočinout.

Odvaha jí nechybí

Kdyby se houževnatost dala měřit, Sandra by jistě trhala všechny rekordy. Příští rok se už do své oblíbené dětské léčebny nevrátí.

„Půjdu do té dospělé. Zase potkám jiné lidi. Ráda se seznamuju a dovídám nové věci. Budou tam jiné procedury a hlavně večer tanečky, na ty se těším.

A když se budu chtít stavit za kamarády v dětské léčebně, tak ten kousek přejedu, to přece není žádný problém!“ usmívá se. Ivana Gračková

Na kole s Parkinsonem za krkem

Ještě loni mu Parkinsonova choroba čím dál tím víc komplikovala život. Teď se s ní JUDr. Karlu Skořepovi žije přece jen podstatně lépe.

Když onemocněl, věčně se trápil otázkami, proč zrovna jeho muselo něco takového potkat. A dlouho věřil, že silou vůle dokáže problémy překonat.

Dnes realisticky říká: „Téhle nemoci se nikdy úplně nezbavíte, Parkinson vám bude pořád sedět za krkem, ale můžete se s ním naučit žít.“

Karel Skořepa ví, že Parkinsona se člověk nikdy nezbaví

Autor: Jiří Janoušek

Po lecčems, co musel kvůli onemocnění opustit, se mu pořád ještě stýská. Ale už umí ocenit každý den, kdy se probudí bez bolesti.

Těžká rána

Před 14 roky si všiml, že se mu začíná třást pravá ruka. Po čase lékaři zjistili, že trpí Parkinsonovou chorobou. V té době o ní téměř nic nevěděl, brzy ale o sobě nemoc dala vědět razantněji.

„Abych mohl chodit do práce, musel jsem brát dost silné dávky léků,“ zavzpomíná Karel Skořepa. Ráno vstával nevyspalý, ztuhlý a roztřesený, kolikrát jen s velkými obtížemi slezl z postele. Pro jistotu se budil o dvě hodiny dřív, aby stihl včas dojet do zaměstnání v Kladně.

Dlouhá léta pracoval u policie jako kriminalistický technik, později jako expert v odboru kriminalistické techniky a expertiz, a tuhle práci měl doopravdy rád. Právě kvůli ní se snažil déle než 10 let zdravotní problémy přemáhat.

„Nakonec jsem ale vzhledem ke svému onemocnění již náročnou práci nezvládal a musel jsem skončit,“ konstatuje. Po odchodu do civilu hledal nové zaměstnání sedm měsíců. A po necelých dvou letech o ně při reorganizaci opět přišel.

Nová naděje

V té době na tom nebyl zrovna nejlépe už proto, že ho kvůli nemoci opustila žena.

„Ani jeden z nás nedokázal unést novou situaci, nerozešli jsme se ani ve zlém ani v dobrém,“ říká střízlivě Karel Skořepa. Přiznává, že rozpad manželství i ztráta zaměstnání pořádně zahýbaly s jeho psychikou.

Obzvlášť když zjistil, že najít si práci, kterou by se svými zdravotními problémy zvládal, je čím dál obtížnější. Před třemi lety mu ale znovu svitla naděje.

Jeho ošetřující lékařka ho právě v té době poprvé upozornila na moderní metodu, která by ho mohla zbavit velké části jeho soužení.

„Půjčila mi brožurku o hloubkové stimulaci i dokument o jednom z parkinsoniků, který už tento zákrok podstoupil,“ říká Karel Skořepa. Rozhodnout se, jestli do toho jít, ale nebylo vůbec snadné.

Už proto, že lékaři před ním nijak nezastírali možné komplikace, které mohou operaci provázet. Také názory pacientů ze Společnosti Parkinson, s nimiž si přes internet dopisoval, nebyly vůbec jednoznačné.

Nakonec přece jen zvítězila naděje, že by se mohl zbavit alespoň části svého trápení.

Operace při vědomí

Složitý zákrok, při němž mu do přesně vymezených míst v mozku zavedli speciální elektrody, podstoupil loni v pražské Nemocnici Na Homolce. Ani trochu nelituje.

„Zavedení elektrod trvalo asi sedm hodin při plném vědomí a jen v místním umrtvení. S doktorem Urgošíkem, který operaci prováděl, jsem mohl celou dobu komunikovat,“ uvádí Karel Skořepa.

Následná implantace neurostimulátoru a připojení elektrod již probíhalo o dva dny později při plné narkóze. Díky přístroji, kterým je stimulována část mozku, vymizely téměř veškeré ranní problémy, které mu ztěžovaly život.

Už ho netrápí obvyklé projevy Parkinsonovy choroby – ranní křeče, noční ztuhlost a mimovolní pohyby končetin. Stavy „OFF“ již nejsou tak časté a hluboké.

Podstatně mohl snížit také dávky léků, které užíval před operací. Přestože mu část potíží zůstala, připadal si už v prvních dnech po zákroku jako jiný člověk.

Malé radosti

Najít vhodnou práci se mu přesto nepodařilo. Dnes je předsedou Společnosti Parkinson, o. s., a snaží se pomáhat těm, kdo trpí stejnou nemocí jako on.

Na divokou vodu, kterou kdysi jezdíval, si už netroufá, zato rád jezdí na kole. „Žiji v rodinném domku společně se svou 84letou maminkou a navzájem si pomáháme,“ říká.

Po práci kriminalistického experta se mu sice pořád stýská, ale i teď prožívá své větší i menší radosti.

Helma s vysílačkou nahrazuje oči

Sjíždět z prudkého horského svahu a nevidět nic víc než malinký kousek z člověka před sebou, je pro většinu z nás asi dost nepředstavitelné. Lyžařka Anna Kulíšková z Plzně však právě takové situace důvěrně zná.

Oči ji zlobily odjakživa, jenže zpočátku nikdo netušil, s jak těžkou vadou se narodila. Občasné klopýtnutí přičítali šilhavosti, kterou tehdy trpěla.

A také problémy s orientací, jež za šera kvůli své šerosleposti mívala, jí život nijak zvlášť nekomplikovaly.

Anna se čtyřnohou kamarádkou Brendy

Autor: Jiří Janoušek

Čtení i psaní na základní škole zvládala bez potíží, stejně jako sporty všeho druhu. Dlouho si neuvědomovala, že nejspíš vidí „trochu“ jinak než ostatní.

„Až v osmi letech mě při vyšetření na moderním přístroji, perimetru, zjistili takzvané trubicovité vidění,“ říká Anna.

„Je to, jako kdybyste se dívala skrz úzkou trubičku a viděla jen to, co je vepředu a ne to, co je kolem vás.“ Přesto si nevzpomíná, že by jí tento okamžik pravdy hned nějak dramaticky změnil život.

Rodiče, kteří jí vždycky hodně pomáhali a dodnes pomáhají, ji kvůli nemoci rozhodně nijak zbytečně nerozmazlovali.

Díky speciálnímu pedagogickému centru v Plzni, které pomáhá zrakově postiženým dětem navštěvujícím běžné základní školy, nemusela měnit spolužáky. A dokonce zjistila, že se nemusí vzdát ani svého největšího koníčka.

Hory nejsou tabu

S rodiči vyrůstala na Šumavě a stejně jako oni si zamilovala lyžování. Poprvé stála na lyžích snad už v době, kdy začínala chodit.

Jenže lyžař, který nevidí, co se děje kolem něj, si jen těžko může troufnout na pořádnou sjezdovku. Na rozdíl od atleta, který zná dobře ovál závodního stadionu, totiž nemůže nikdy odhadnout, co ho na trati čeká.

„Naštěstí jsem právě díky pedagogům ze speciálního centra zjistila, že můžu nejen jezdit na běžkách, ale i na sjezdových lyžích,“ pochvaluje si Anna.

Do hor však nejezdí sólo, nýbrž s trasérem. Ten má, stejně tak jako ona, v helmě zabudovanou vysílačku, jejímž prostřednictvím se spolu domlouvají.

Musejí být ovšem dobře sehraní už proto, že se zmíněný rozhovor odehrává leckdy až ve stokilometrové rychlosti. A oči traséra jsou při jízdě svým způsobem i očima zrakově postiženého lyžaře.

„Ze začátku jsem jezdila s tátou, teď s kamarádkou Míšou Hubačovou, kterou si nemůžu vynachválit,“ říká Anna.

O tom, jak úspěšné jsou to jízdy, vyprávějí i medaile z paralympiád a také křišťálové globy ze sjezdu a obřího slalomu.

Čtyřnohá pomocnice

Na rozdíl od zdravých olympioniků nemá Anna lyžování jako profesi, ale „jen“ jako koníčka.

Kromě toho stihla vystudovat flétnu na Konzervatoři J. Deyla a právě dokončuje studium žurnalistiky na pražské Fakultě sociálních věd. Zdolávat každodenní překážky jí dnes kromě rodičů pomáhá i čtyřnohá Brendy, kterou získala od sdružení Pes pro tebe.

„Docela nám to spolu šlo, a tak mi ze sdružení nabídli, jestli se nechci věnovat výcviku vodicích psů,“ zmíní se Anna. K tříleté Brendy tudíž přibyla hnědá labradorka Tristy, která už dnes umí také najít dveře nebo obrubník.

O vzdálené budoucnosti zatím Anna moc neuvažuje, v lednu ji čekají státnice, a pak by možná docela ráda s přítelem vyrazila na pár měsíců do Kanady, zdokonalit se v angličtině a také trochu cestovat.

„Při loňské paralympiádě se mi moc zalíbil Vancouver, s nádhernou přírodou, oceánem i horami, možná bych ráda jela právě sem,“ zasní se.

Jednou by se možná jako redaktorka ráda věnovala sportu handicapovaných. Ale třeba aspoň občas také učila malé děti hrát na flétnu. Určitě by však i v budoucnosti chtěla mít dost času na lyžování, které jí přináší spoustu radosti.

Čtěte také: