Když začal Pavlík chodit do první třídy, bylo všechno v pořádku. Paní učitelka byla mladá a tvořivá osoba s přirozenou autoritou a děti ji zbožňovaly. Vymýšlela pro ně různé hry, takže je škola bavila a měly ji rády.
Vše se změnilo následující rok. Hodná paní učitelka musela zůstat doma kvůli rizikovému těhotenství a na její místo nastoupila „bitevní loď“.
Přesně tak na mě její náhrada zapůsobila. Nastolila ve třídě úplně jinou atmosféru. Tvořivý duch ustoupil nezdravé soutěživosti a bonzování.
Šikanu nepřeceňujte, ale určitě ji řešte!
PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12
- Některé čtenáře, zvlášť rodiče dotčených školáků asi popudím, když si neodpustím poznámku o tom, že šikana není nic nového. Lidi trápí odnepaměti, jen pro ni dříve nebyl tak výstižný termín. Na vlastní kůži ji zažila i spousta mých vrstevníků, aniž by je to bůhvíjak poznamenalo. Tím ji rozhodně neomlouvám, jen chci všechny uklidnit a připomenout, že ani šikana v dětství nemusí mít vždy fatální následky.
- Nemusí, ale může! Proto bychom určitě měli hledat cesty, jak jí co nejúčinněji předcházet a vzdorovat. Chápu, jak se rodiče šikanovaných dětí cítí, že by ratolestem chtěli pomoct, a jak těžké to bývá. Je správné, pokud potomci vědí, že se nám můžou svěřit. Pošetilé ale je z nich cokoli páčit. Pro ně je totiž opravdu obtížně rozpoznatelné, kdy se ještě svěřují a kdy už „bonzují“. Proto bychom si měli všímat i nepřímých důkazů signalizujících, že se něco děje. Pokud se třeba ve stejném čase vracejí děti domů s modřinami a poničenými věcmi a uzavírají se do sebe, měli bychom vyhlásit přinejmenším stav ohrožení.
- Kontakt s učitelem je správná cesta. Hloupé je, když ale narazíme na podobnou „bitevní loď“! Pak zbývá ještě intervence u ředitele, výchovného poradce či školní inspekce. Zkušenost Anny, že se vedení školy postaví spíše za učitele než za žáka, není bohužel ojedinělá. Užitečný bude též kontakt s rodiči spolužáků, nikoli těch šikanujících, ale spíše šikanovaných či těch, kteří tvoří „mlčící většinu“. Třeba mají podobné informace a zatím nenašli sílu s tím něco dělat. Společně byste to jistě zvládli a váš hlas by byl i víc slyšet. Nejefektivnější ovšem bude osobní rozmluva s výchovným poradcem!
To žáčci před tím neznali (ostatně bývalá učitelka by něco takového ani nestrpěla).
Nový přístup vzbudil a podpořil v některých jedincích sklony, které v nich dosud skrytě dřímaly: závist, podrazáctví a další nešvary. Vyústily nakonec v šikanu dětí, jež se toho všeho neúčastnily.
Trápení tajil
Ovšem to jsem dlouho nevěděla. Pavlík, jehož jsme vychovávali k úctě k jiným lidem, ke slušnosti a taky jsme mu vštěpovali, že žalovat a lhát se nemá, před námi své trápení dlouho tajil.
Myslel si, že by to bylo žalování. Dva výlupci si ho vybrali jako objekt šikany. Každý den jim musel odevzdávat svačinu, někdy po něm vyžadovali i kapesné.
Divila jsem se, kam mizejí peníze na školní potřeby, ale Pavlík zarytě mlčel. Občas přišel domů s modřinami, ale když jsem se ho zeptala, co se stalo, rozplakal se a utekl do svého pokoje.
Začala jsem tušit, že se něco děje, ale nemohla jsem z něho dostat kloudné slovo. Do školy už se netěšil, odmítal snídat a dokonce zvracel.
Když se to opakovalo, nechala jsem ho doma a zašla se za paní učitelkou zeptat, jestli nezpozorovala na chování dětí něco divného. Ta se mnou vyběhla!
Ona je přece zkušený pedagog, má o svých žácích přehled a rizikového chování by si všimla. Pavlík jí připadá přecitlivělý a já jako matka bych měla vědět proč – ona tu není od toho!
Bylo mi jasné, že tady se pomoci a rady nedovolám. Zkusila jsem tedy promluvit s Pavlíkem, ale on se na mě podíval pohledem plným vzdoru a kategoricky prohlásil:
„Do školy už nikdy nepůjdu!“ Myslela jsem, že jde o truc, ale to jsem ho podcenila. Do školy opravdu nešel - ani druhý a třetí den, což jsem se dozvěděla od „bitevní lodě“, která mi telefonovala.
Došlo mi, že byl za školou. Kdoví, kde se devítiletý kluk toulal, vždyť se mu mohlo něco stát!
Rozzlobená a vystrašená jsem na něj uhodila a dokonce jsem ho uhodila doopravdy, což byl asi spouštěcí mechanismus, protože na mě začal křičet, že jsem stejná jako učitelka a jako ti dva kluci, kteří ho týrají. „Já tady s váma nebudu, uteču a do školy mě nedostanete!“
Utekl a vše řekl
Opravdu utekl k babičce, jel k ní hledat útočiště přes celé město a úplně všechno jí řekl.
Přiznal, že nechtěl na kluky žalovat, vždycky jsem ho přece nabádala, že si děti mají své problémy vyřizovat mezi sebou, bez zásahu dospělých.
Taky babičce vylíčil, jak nová učitelka nutí děti k žalování na spolužáky a za tuto činnost je dokonce odměňuje pamlsky!
Byla jsem úplně v šoku a nakonec jsem šla za ředitelem školy a všechno mu sdělila. Nepochodila jsem. Na učitelku si prý zatím nikdo nestěžoval, je to zkušená pedagožka.
Měla bych se synem zajít k psychologovi, protože si vymýšlí! Pavlík ale trvá na svém. Řekl nám pravdu a „už tam nikdy nepůjde“. Máme ho dát na jinou školu?
Anna
Čtěte také:
Přidat komentář
Doporučit článek emailem
Tisknout článek
Sdílet na Facebook
