Mám hezkou a schopnou dceru Barboru. Vystudovala vysokou školu s červeným diplomem, má skvěle placené zaměstnání a spoustu přátel - podotýkám že většinou bezdětných.
Každý rok si dopřává drahé dovolené, miluje adrenalinové sporty. Má krásný byt a nedávno si pořídila auto svých snů. Miluje ho, jako by to bylo její dítě. Báře bude už 36 let a nemá ani stálou známost.
V dceři problém není!
PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12
- Obávám se, že Blanka svým „žalováním“ na dceru najde mezi čtenáři řadu sympatizantů. Už proto, že stále žijeme v zajetí představ o tom, co je a co není správné. Barbora se tak stane snadným terčem: někdo vypíchne její sobectví, jiný se negativně vymezí vůči popisovanému konzumnímu stylu života, další bude hledat příčiny ve výchově. V názorech většiny je totiž mateřství vnímáno nejen jako naplnění přirozených biologických potřeb, ale i jako téměř „vlastenecká povinnost“.
- Každá žena však má právo rozhodnout se zcela svobodně, zda matkou být chce, či nechce. A jediné, z čeho by při tom měla vycházet, je její vlastní pocit a přání. Bylo by přece pošetilé, pokud by v tak zásadní volbě měla plnit „zakázku“ okolí včetně přání potenciálních prarodičů.
- Věřte mi však, že Blanku plně chápu. A nejen kvůli těm krásným chvílím, které můžu prožívat s vlastními vnoučaty. Zároveň ovšem vím, že tlakem nic nezmůžeme. Natož pak jakýmkoli obviňováním. Ať už by označeným viníkem byl kdokoli.
- Blance proto radím: nespekulujte nad důvody dceřiny volby, ale plně ji respektujte! Mimo jiné i proto, že dítě nenarozené je na tom lépe než nechtěné. Stále je ještě jistá naděje, že Bára svůj postoj změní, jen byste se k ní neměla příliš upínat. Natož pak dceru k něčemu nutit. Není přece dementní a všechno, co jí říkáte, ví sama dobře i bez vás.
- Blanka si možná vůbec neuvědomuje, že dceru vlastně odmítá přijmout takovou, jaká je. Co by bylo jinak, kdyby nemohla mít děti třeba ze zdravotních důvodů? Měla by tedy přestat pozorovat babičky s vnoučaty a začít si všímat raději třeba pejskařů. Pak bude jen na ní, zda si také nějakého mopslíka nebo vlkodava pořídí.
„Všechny tvoje spolužačky z vejšky už mají rodinu a ty pořád otálíš,“ říkám jí. „Jak dlouho chceš ještě čekat? I některé tvoje kamarádky mají děti, podívej se na Katku, čeká třetí.“
Děti ji nezajímají
„Bývalé spolužačky, maminko. Bývalé kamarádky! Na to nezapomeň,“ zdůrazňuje. „Já se teď nestýkám s holkama, které mají děti.
Myslíš, že mě baví poslouchat, jak se Jakoubkovi vyklubal první zoubek, že z Aničky roste houslová virtuoska, jak Kryštof vyhrál matematickou soutěž nebo jak Zuzanka skvěle lyžuje?
Ty kecy o výživě, teplotkách a plínkách? Tady se v konverzaci nechytám a leze mi to pořádně na nervy.“
Potom vždy řekne, že děti jsou protivná a uřvaná stvoření, pořád se něčeho dožadují, jsou často nemocné, nenechají matku chvíli v klidu a čím jsou starší, tím je to horší.
„V práci mám kolegyni, jejímu synovi je šestnáct a teď ho vyhodili z gymnázia kvůli záškoláctví. A kouří marihuanu. Kolegyně je nešťastná, což se začalo projevovat i na jejím výkonu. Takhle já dopadnout nechci!“
Ptám se dcery, proč si vždycky vybírá jako příklad nejhorší scénář. Jsou přece děti, které drogám neholdují a mají ušlechtilé zájmy, třeba Anička, co hraje na housle, nebo lyžařka Zuzanka, o kterých mi vyprávěla.
Vnoučata mi nedopřeje
Jenže Bára mě utře, že jde o výjimky. A kdoví, jestli matky těch malých géniů nepřehánějí.
„Maminko, já chápu, že bys chtěla vnoučata. Ale měj na zřeteli i moje přání. Mám náročnou profesi, čeká mě povýšení, dítě si nemůžu dovolit. A copak bych se mohla věnovat svým koníčkům, sportu a cestování?“
Říkám Barboře, že jí děcko ráda pohlídám, avšak ani na to neslyší.
„Jsi hodná, mami, cením si tvé nabídky, vezmi však už konečně na vědomí, že děti nechci. Nikdy jsem ti to otevřeně neřekla, ale já je nemám ráda. Vůbec.
Nedokážu se rozněžňovat nad kočárky, a když vidím bandy puberťáků, jak pokuřují před školou a řvou, mám tisíc chutí vzít je bičem.“
Vůbec nechápu, kde se v mé dceři takový odpor k dětem vzal! Byla nesmírně milované dítě, s manželem jsme se jí maximálně věnovali a k lásce jsme ji také vychovávali.
Kde se stala chyba? Může být důvodem, že je jedináček? Ale vždyť je spousta jedináčků, co mají děti a milují je.
Nevedla jsem ji ke kariéře
Nikdy jsem Barboře nevštěpovala názor, že hlavní hodnoty v životě jsou ty materiální, avšak pro ni jsou priorita peníze, auto a kariéra.
Může to být tím, že vyrůstala ve skromných poměrech? Jako účetní jsem moc peněz neměla, manžel učil na druhém stupni a měli jsme hluboko do kapsy. Nedostávala drahé dárky a vysněné značkové džíny si pořídila až na střední škole za peníze z brigády.
Říkám jí, že zůstane na stará kolena osamělá, ale ona mě odbude poznámkou, že spousta starých lidí, kteří vychovali dvě tři děti, teď strádají opuštěni v léčebnách a potomci je jen obírají o důchod. Barbora je moje jediné dítě a mně je z ní smutno.
Blanka
Čtěte také:
Přidat komentář
Doporučit článek emailem
Tisknout článek
Sdílet na Facebook
