Můj manžel nikdy nebyl lev salonů, ale po takovém jsem ani netoužila. Byla v něm však klidná síla, která mi pomáhala přenést se přes různá úskalí života.
Všechno se změnilo v 90. letech, kdy přišel o práci, v podnikání se mu nevedlo a on začal žehrat na osud. Dokonce mi záviděl, že jsem se v novém prostředí dokázala rychle zorientovat a našla uplatnění v zajímavém zaměstnání.
Kronika černé kroniky
Byla jsem raději v práci než doma. Už přede dveřmi našeho bytu se mi rozbušilo srdce obavami, jakými výtkami a zprávami z černé kroniky mě manžel zase zahrne.
Pozor na infantilní diblíkovství!
PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12
- Z příběhu není jasné, jak je na tom Lukáš. Zda si pro Robertu také krade hezké chvilky, aby se mu lépe snášel život v neuspokojivém manželství, nebo je v něm celkem spokojený a tajný vztah je pro něj jen „na přilepšenou“.
- Pokud je Lukáš tak říkajíc bez závazků, mohl by zatoužit po společném životě a Robertina konstrukce o nerozvádění se by se mohla během chvilky sesypat! Podobný krok by byl problém nejen kvůli ohledům vůči manželovi, ale i kvůli riziku rychlé ztráty iluzí o novém vztahu.
- V podobě „ambulantní zamilovanosti“ je totiž dnešní tajný milenecký poměr nepochybně úžasný. Aby také ne, když do něj Roberta vstupovala vyprahlá jako poušť! Nebyla by však ani první, ani poslední, kdo by po spálení starých mostů záhy zjistil, že kolem něj zbývá jen smutná spoušť. Vždyť oba už mají ve svém věku zcela jistě své zavedené zvyky a návyky, jimž není snadné se navzájem přizpůsobit.
- Nic proti, chce-li si Roberta život s morousovitým manželem něčím zpříjemnit. Je jen poněkud sporné, zda zrovna milenecký poměr je nejvhodnější cesta. Nejen kvůli morálním zásadám, ale spíš kvůli karambolům, jež můžeme přivodit. Chybička v konspiraci je pouze jedním z nich. Ještě horší je, utěšujeme-li se pocitem, jak máme vše pod kontrolou, až s hrůzou zjistíme, že jsme si to pouze nalhávali.
- Rozhodně nechci mentorovat, natož brát komukoli pocit štěstí. Přesto bych si dovolil apelovat alespoň na jistou zdrženlivost. Vnější okázalostí a demonstrováním mileneckého vztahu před okolím Roberta neshazuje jenom podváděného partnera, nýbrž především sama sebe. Zaslechne-li pojem infantilní diblík, tak pozor: mohlo by se mluvit o ní!
Čekal na mě celý natěšený, jak na mě vysype snůšku hororů, které nasbíral neustálým sledováním informací na netu.
A tak jsem se časem obrnila proti útoku děsivých zpráv z okolního světa a vybudovala si kolem sebe „bublinu“, od níž se jejich příval odrážel.
Uzavírala jsem se do sebe a vytvořila si vlastní mikrosvět, abych přežila ten vnější.
Bylo mi jasné, že muže už nezměním, přestala jsem cokoli očekávat a nakonec mi bylo v mém tichém vnitřním světě docela dobře.
Lukáš se nevynořil odnikud, známe se hodně let. Jsme vlastně sousedé, máme domky jen kousek od sebe a mnohokrát jsme se zastavili na kus řeči nebo šálek kávy.
Nevím, jak se to stalo
Vždycky se mi s ním moc hezky povídalo a dokázal mě rozesmát. Stačila jedna káva s Lukášem a mně se prozářil celý den.
Nedokážu vůbec popsat, jak jsme se stali milenci. Bylo to tak přirozené a spontánní, cítila jsem se uvolněně jako už léta ne.
Nešlo jen o chvilkové poblouznění, nemyslete si, naše láska trvá téměř rok.
Ukrajujeme si z koláče času chvilky pro sebe, často si připadáme jako záškoláci, když se na veřejnosti držíme drze za ruce a s uličnickým napětím čekáme, kdy se zpoza rohu vynoří některá z místních drben.
Lukáš mi říká slova, která jsem už dávno neslyšela, a já je přijímám téměř s rozpaky: „Mám tě moc rád. Miluju tě. Jsi krásná a chytrá. A taky hodná a laskavá.“ Jsou vůbec určena mně?
Nemluvíme o budoucnosti, o svých rodinných poměrech, neklademe si žádné podmínky a žijeme okamžikem, který vnímáme jako dar.
Rozvod? Ne, díky
Chtěla bych mu říct, jak moc ho miluju a co pro mě znamená, ale nějak to nedokážu vyslovit. Za léta citové abstinence jsem se odnaučila sdělovat své emoce. Snad se to zase naučím.
Lukášova láska mi pomáhá přetrpět onu chodící černou kroniku, jíž je můj manžel, a s úsměvem se vypořádat s jeho neustálými výtkami typu „Nechala jsi otevřenou zubní pastu“ nebo „Zase jsi nezhasla v předsíni“, popřípadě „V Bolívii vypukl už padesátý vojenský puč.“
Otevřená zubní pasta mi může být ukradená a problémy Bolívie nevyřeším. S manželem už dávno nežijeme jako manželé, jsme dva vzdálení lidé obývající jeden byt.
Rozvádět se však nechci. Nejen proto, že na tom není v poslední době zdravotně dobře, ale mám strach, že by kouzlo vztahu s Lukášem mohlo zmizet.
Kamarádka, které jsem se svěřila, mi říká, že jsem blázen a že se mám na Lukáše vykašlat. Že mi to jen zkomplikuje život, protože věčně to tajit nemůžeme.
Ale já nic takového udělat nechci a ani Lukáš ne. Už léta jsem nebyla tak šťastná. Zvykám si na skutečnost, že jsem milovaná a že miluju. A je mi úplně fuk, zda skončím na pomyslném pranýři veřejného odsouzení.
Roberta
Čtěte také:
Přidat komentář
Doporučit článek emailem
Tisknout článek
Sdílet na Facebook
