Foto: Isifa
Máme sice s mužem v domě vlastní byt i s příslušenstvím, ale soukromí prakticky žádné. Tchyně si k nám zvykla chodit v kteroukoli denní i večerní hodinu.
Ani nezaklepe a vtrhne k nám jako velká voda. Je to moje chyba, že jsem pravidla soužití nestanovila hned na začátku, ale byla jsem přece jenom „cizí“ a nechtěla jsem dělat problémy a vytahovat drápky.
Malé kompromisy Blaženě nepomůžou
PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12
- Kdyby se Blažena rozhodla řešit své trápení v rodinné poradně, nespokojil bych se pouze s její verzí, ale snažil se vyslechnout i ostatní: tedy manžela, tchyni, případně i švagra. Ze zkušenosti totiž vím, že drobné změny nebo snaha o hledání kompromisů nejsou v těchto případech účinné. Bývá zapotřebí radikálnější řez.
- Na počátku je většinou bolestivý, ale nakonec může přispět k harmonizaci vztahů. Nejprve by se však Blažena musela ozvat! Dokud bude držet ústa i krok a jen se bezmocně trápit, její situace se nezmění. Vždyť ostatním vyhovuje, tak proč by ji měli měnit.
- První otázka „k řešení“ je dostatečné vymezení provozních i teritoriálních hranic obou rodin. Každá by se měla starat především sama o sebe: Blažena s manželem a synkem na straně jedné, tchyně s Oldou na straně druhé. Můžou si sice vypomoci (praní, vaření, žehlení), ovšem nemůže to být vyžadováno automaticky. Můžou se navzájem navštěvovat, ale pouze tak, jako kdyby nežili pod jednou střechou. Tedy po předchozí domluvě. O těch pár drobností, jež se pojí s údržbou společných prostor, by se měli podělit.
- Krajní, nikoli však zcela nepřijatelná alternativa řešení může být vlastní bydlení někde jinde. Třeba by švagr Olda časem uvítal, že má v rodném domě svůj byt – ať si to vše zase odpracuje nějaká jiná snacha.
- Vím, jak těžké je snažit se cokoli z toho prosadit. Proto jsem začal o možnostech poradenské pomoci. Pro manžela i ostatní by úvaha o „nových pořádcích v jejich domě“ byla jistě stravitelnější z úst psychologa.
Během rizikového těhotenství jsem její aktivitu dokonce vítala a byla za ni vděčná. Uvařila, poklidila, a když se narodil malý Láďa, jevila se jako úžasná babička. Všechno se změnilo po pár měsících.
Vařit všem
„Když jsi teď doma, Blaženko, tak bys mohla trochu pomáhat,“ pravila tchyně. „Já mám bolavá kolena, taky klouby na rukou mě trápí, to víš, artróza, už ani neuvařím.
Copak já, spokojila bych se i s rohlíkem a hrnkem mléka, ale Olda je na teplé jídlo zvyklý.“
Olda je bratr mého muže Vlastimila. Pracuje nedaleko a navykl si chodit domů na obědy. Vždycky mu vařila tchyně, teď to zbylo na mě.
Takže jsem začala připravovat k obědu i večeři dvě jídla: pro nás hodně zeleniny a bílého masa, pro Oldu a tchyni hory knedlíků, husté omáčky a polévky, že by v nich lžíce stála.
Taky buchty a koláče jako moučník. Ta naše kuchyně prý není sytá, člověk má hned hlad, a chlap, který maká fyzicky, potřebuje kalorie.
Však také Olda a tchyně nejsou žádní štíhlouni, jejich stravovací návyky se na jejich objemu pěkně podepsaly.
Vaření dvakrát denně mi zabírá spoustu času. Ještě že manžel koupil myčku nádobí. Časem mi k tomu přibylo praní pro tchyni a pro Oldu, žehlení, protože tchyni bolí klouby, a samozřejmě úklid celého domu.
Žádné volno
Sotva jsem s prací hotová a na chvíli si sednu s Láďou, abychom si pohráli nebo četli pohádky, vtrhne k nám tchyně.
„Jé, Blaženko, ty nemáš nic na práci? No já ti Ládíčka klidně pohlídám, je třeba uklidit sklep. A zítra dopoledne bys měla přerovnat to dřevo v kůlně.
Olda je po práci utahaný a po Vlastovi to nemůžeš chtít, když má teď problémy se zády.“
Prostě si vždycky něco najde. Třeba večer. Sedíme s manželem u televize nebo si chceme jen tak povídat – a už je u nás. Jakoby na to měla šestý smysl.
„Jdu na kus řeči, je mi samotné smutno. Oldík šel někam s chlapama, asi na karty. A copak jste si to tu vy dva povídali? Že vy přede mnou něco tajíte? Nebude to další miminko?“
Na druhé dítě nemám teď ani pomyšlení, spíš s manželem probíráme jak situaci vyřešit. Dokonce už za svou matkou zašel a pokusil se jí vysvětlit, že máme nárok na soukromí.
Řekl jí, aby své návštěvy předem ohlásila. Jenže ona dostala hysterický záchvat. Slzy a nářek.
Už to nejde dál
Prý ohlašovat návštěvy ve vlastním domě a u vlastní rodiny, kdo to jakživ slyšel! Ještě že to tatínek nevidí, ale možná vidí a v hrobě se obrací.
Pak na mě vystartoval Olda, že to byl určitě můj nápad, že jsem Vlastu ponoukala a že chudák máma z nás dostala srdeční záchvat. A abych si uvědomila, že jsem se sem přivdala, tak ať koukám držet zobák a makat, když si válím šunky na mateřské.
Svěřila jsem se manželovi, ale on mi řekl, ať si to tak neberu, že je Olda pruďas a máma stará a chorá a má nárok na svá „laune“.
A tak dělám dál služku a mám všeho plné zuby. Navíc mám málo času na dítě, a vůbec nevím jak z té šlamastyky ven.
Blažena
Čtěte také:
Přidat komentář
Doporučit článek emailem
Tisknout článek
Sdílet na Facebook
