Žádat o zvýšení výživného rovná se bojovat s větrnými mlýny. Alespoň podle mých zkušeností. Po rozvodu mi na dceru (byly jí tehdy necelé dva roky) bývalý muž platil nejprve 300, později 450 Kč měsíčně.
Podotýkám, že tím jeho otcovský zájem končil, nikdy své dítě nenavštívil, nenapsal mu ani nezavolal.
Trest smaže účinná lítost
**JUDr. Jan Černý, advokát, Advokátní kancelář Černý-Raupachová, Praha 1
- Vyživovací povinnost rodičů k dětem řeší zákon o rodině. Trvá do té doby, dokud potomci nejsou schopni sami vydělávat. Oba rodiče mají na výživu dětí přispívat podle svých možností a majetkových poměrů. Nejvhodnější je, když se na výšce alimentů dohodnou. Pokud ne, nezbývá než se v této věci obrátit na soud. Ten potom zkoumá nejenom majetkové poměry obou rodičů, ale i potřeby dítěte. Zjednodušeně: jiná výše výživného bývá přiznána dítěti, které má mnoho nákladných zájmů (lyžování, tenis, golf, jazyky), než takovému, jež přijde ze školy domů a dívá se na televizi.
- Návrh na zvýšení alimentů je „důvodný vždy, když dojde ke změně poměrů majících na výživné vliv“. Například jde-li dítě studovat na školu do jiného města nebo začne trpět chorobou, která znamená vyšší náklady na léčebné metody apod. Návrh na výživné by měl být soudem projednáván tak, aby nebyl narušen „chod domácnosti“, tedy bez zbytečných průtahů, co nejdříve.
- Pokud se někdo úmyslně vyhýbá vyživovací povinnosti, páchá trestný čin, za což mu hrozí až dva roky odnětí svobody. Ještě přísnější trest mu hrozí, je–li tím dítě vydáno tzv. nebezpečí nouze. Jestliže tedy otcové (platí to ovšem i pro matky) své povinnosti neplní, je možné podat trestní oznámení a policie by měla začít případ šetřit.
- Pro tyto případy je v zákoně zvláštní ustanovení o účinné lítosti. Obecně lze říci, že když otec (nebo i matka) dodatečně svou povinnost splní dříve, než soud prvního stupně začne vyhlašovat rozsudek, trestnost činu zaniká. Ze své praxe znám mnoho případů, kdy si otcové „vzpomněli“ na svou povinnost hned po převzetí obsílky od policie.
Dcera má atopický ekzém a astma, takže jsem s ní jezdila dvakrát ročně do lázní. Potřebuje zvláštní režim i stravu, což je pro mě finančně náročné, mému exmanželovi to je ale srdečně jedno. Přitom vím, že na tom vždy byl finančně lépe než já, protože spolu se svým otcem podnikal a firma prosperovala.
Bere pět tisíc
Příjmy ovšem nepřiznával, byl v podniku veden jako zaměstnanec na poloviční úvazek s platem 5 500 Kč! Pokoušela jsem se o domluvu s dceřiným „lžidědečkem“ – omlouvám se za tu ironii, ale ten člověk mi řekl, že si za všechno stejně můžu sama, že jsem se nemusela rozvádět.
Podle něj jsem měla vydržet s alkoholikem a nechat si tu a tam vrazit pár facek. Jako to ostatně celý život dělala jeho žena.
Nakonec mi nezbylo než zažádat o zvýšení výživného soudní cestou. Čekalo mě martyrium dokazování: moje příjmy, ale hlavně lékařské posudky o zdravotním stavu dcery.
Oficiální plat bývalého manžela byl samozřejmě stále nízký, protože byl „chudák“ dlouhodobě na nemocenské s játry a pak ještě tři měsíce v protialkoholní léčebně. Tu mají notorici v našem státě zdarma, také já mu ze svých daní na terapii nedobrovolně přispěla.
Přitom byl stále veden jako zaměstnanec firmy svého otce na poloviční úvazek, a tak i „papírová mzda“ tomuto stavu odpovídala. Ale jak jsem mohla u soudu dokázat, že je to všechno podvod a že je ve skutečnosti spolumajitel firmy, které se dobře daří?
V roce 2002 jsem se zvýšení výživného konečně dočkala – na 1 000 Kč měsíčně. Byla to ta nejvyšší možná částka, kterou na základě uvedených příjmů soud mohl otci mé dcery přiklepnout. Co na tom, že jezdil v luxusním autě a nosil značkové oblečení!
Chudáček
K soudu doklopýtal ztrhaně, nezdravě vyhlížející chudák v obnošených džínách a vytahaném svetru s prokázanými příjmy na hranici chudoby. Souchotinářsky pokašlával, tvářil se pokorně a byl bledý.
Soudkyni se nad ním zalily oči nefalšovanými slzami a vrhla na mě pohled plný hlubokého nesouhlasu. Co ta chamtivá potvora (tedy já) s celými 12 000 Kč hrubého měsíčně po tom nebožákovi chce? Dostane tisícovku a dost!
Jenže ani tu tisícovku jsme nedostávaly pravidelně, takže otec dluží své, dnes již dvacetileté dceři, která studuje na vysoké škole, přes 60 000 Kč.
Trestní oznámení, jež jsem na něj kvůli dlužnému výživnému podala, sice vyznělo tak, že částku musí zaplatit, ale dodnes ji nevyrovnal a nic se mu nestalo, protože je nemocný a nemajetný.
Když to vyprávím, vzteky bych brečela. Nabyla jsem dojmu, že dluhy otců vůči dětem náš stát moc nezajímají.
Hlavně že jsou peníze na pokrytí miliardových pohledávek majitelů sázkových kanceláří. A koho by pak vzrušovalo nějaké dlužné výživné v řádu desetitisíců, že?
Alena
Čtěte také:
Přidat komentář
Doporučit článek emailem
Tisknout článek
Sdílet na Facebook
