Alžběta Stanková: Miluju retro, seriál Vyprávěj si užívám

Co považujete za první zlom ve své kariéře, za impuls, že to s herectvím můžete začít myslet vážně?

Nejdřív bych si asi měla odpovědět na otázku, jestli herectví vůbec beru vážně. V žádném případě o něm nechci mluvit jako o neplnohodnotné profesi, ale pořád ho asi mám víc jako koníček, kterým se ke své radosti živím.

Nejsem z umělecké rodiny, o herectví jsem nesnila odmala, vystudovala jsem něco úplně jiného, tak vlastně ani nevím, zda o sobě můžu mluvit jako o herečce. Jistě, toto povolání mám moc ráda, chci ho dělat a zřejmě mi i jde, když se mi v posledních letech scházejí nabídky, ovšem pořád jsem na vážkách.

Nicméně mám-li mluvit o zlomu, určitě jím byl filmový muzikál Rebelové, který jsem natočila před deseti lety. Tehdy už jsem sice hrála divadlo, jenže film je jiná disciplína. Vždyť co si budeme povídat, vidět se na velkém plátně je sen každého herce, divadlo je spíš pro radost, okamžitou zpětnou vazbu a momentální adrenalin.

Byla to velká rána, když vás nepřijali na bratislavskou VŠMU?

Velká, taky jsem si tenkrát dost pobrečela. Ale asi to tak mělo být, protože kdyby mě tehdy přijali a já bych na tu školu nastoupila, jsem přesvědčená, že bych se nikdy nedostala do Prahy.

Proč si to myslíte?

Kufry jsem si sbalila v čerstvých devatenácti letech, kdy má člověk spousty energie, ničeho se nebojí, necítí takovou zodpovědnost. Zkrátka všeho nechá a jde bezhlavě za tím, co ho táhne.

V mém případě to tehdy byla láska. Kdežto po vysoké škole, tedy v nějakých třiadvaceti, bych už určitě neměla odvahu někam takhle spontánně odjet. Třebaže Praha není daleko, pořád šlo o odchod z domova. Čili možná bych byla vystudovaná herečka, ale nejspíš bychom tu teď spolu neseděli.

Co je pro holku, která odmala hrála na klavír a tančila, atraktivní na vysoké škole ekonomické?

Vůbec nic. (smích) Jenže když mi nevyšla umělecká škola, neexistovalo, že bych nešla na jinou vysokou, to by u nás v rodině nikdo nepochopil. Sestra se vydala v matčiných stopách na stomatologii, na kterou jsem se neodvážila ani pomyslet, zároveň jsem nepokukovala po humanitních vědách, tak jsem si zvolila stejný obor jako táta.

Ale že by mě ekonomie extrémně bavila, říct nemůžu. Ostatně která vysoká škola člověka baví opravdu od A do Zet?! V každé se najdou předměty, které se prostě musíte nadrtit bez většího zájmu. Vedle nich ovšem existovaly i takové, v nichž jsem si pro sebe objevila něco zajímavého.

Moji spolužáci na tom byli úplně stejně. Nicméně co já vím, třeba se mi ekonomické vzdělání bude ještě jednou hodit. Rozhodně jsem tu školu nedělala jen tak. Snažila jsem se si z ní odnést alespoň něco.

Představte si stůl plný hereček a stůl ekonomů. Ke kterému byste si raději přisedla?

Určitě bych se bavila lépe u toho prvního, ale zase ne moc dlouho. Hereckou společnost mám ráda, ovšem od určité chvíle je už toho na mě moc a musím do klidu. Proto mám kamarády nejrůznějších zájmů i nejrůznějších oborů. Potřebuju mít lidi ze svého blízkého okolí pěkně rozvrstvené. (smích)

Umíte si představit život v hereckém manželství?

Proč ne, ale partner by si nesměl pořád tahat práci domů. Tohle je vždycky o člověku, nikoli o profesi. A nesnesla bych vedle sebe bohéma, který se vznáší dva metry nad zemí. Ta představa je sice atraktivní, okouzlující, ale není to použitelné pro život. Já chci mít mužského, s nímž se dá normálně žít.

Takto pragmatická jste byla vždycky, nebo jste k tomu dospěla časem?

Asi jsem taková byla odjakživa a teď už si to i umím pojmenovat. Pomohly mi v tom zkušenosti nasbírané v průběhu let.

Váš životní partner není z oboru, přesto jste se seznámili v divadle. To se tenkrát osmělil oslovit herečku, která ho okouzlila z jeviště?

V podstatě tomu tak bylo, jedině já si ho začala vážněji všímat až tak na třetí pokus. Nicméně on tvrdí, že mě uviděl poprvé na jevišti a všechno mu bylo okamžitě jasné. Nevím, jestli je to úplně pravda, vy chlapi si rádi vymýšlíte. Navíc z určitých zdrojů vím, že z toho představení zase tolik neviděl. Víc času trávil u baru. (smích)

V lákavém, pro většinu z nás nedostupném hereckém světě jste jednoznačně uspěla. Bylo by z něj pro vás stále návratu? Například do realitní kanceláře, kde jste pracovala ještě v době, kdy jste začala natáčet Vyprávěj?

Momentálně se mi z něj nechce hledat cestu, ale kdyby začaly přicházet jenom role, které by mi nic neříkaly, nikam by mě neposunovaly, neměla bych problém změnit branži. Já jsem tenkrát šla do té realitky právě z toho důvodu, že mě všechno kolem herectví přestávalo zajímat a chtěla jsem si vyzkoušet něco jiného.

Ověřila jsem si, že to jde, že se i tak slušně uživím. Nechápu lidi, kteří nemají do čeho píchnout, sedí a jenom vzdychají: „Když já ale nic jiného neumím…“ Na to vždycky odpovídám: „Máš dvě zdravé ruce, hlava ti taky funguje, tak proč by ses nemohl naučit něco nového?!“ Rozhodně bych nezůstávala ve společnosti, která by mě vysávala.

Má herečka pohodlnější život než realitní makléřka?

Vždyť se podívejte: v jedenáct dopoledne si tu s vámi povídám u kafíčka, nekoukám každou minutu na hodinky, nikam nespěchám. (smích) Takové dny, v nichž mě čeká jen pár drobných povinností, jsou odměnou za ta období, kdy točíte šestnáct hodin denně, pomalu nemáte ani čas si odskočit na toaletu, zkazíte si žaludek narychlo slupnutým obědem a už zase stojíte připravený na place.

Když celé týdny nemáte jediný volný den, jediný víkend, musíte si pak dopřát odpočinek. Žádná práce, ani ta sebekrásnější, mi nestojí za zhuntované zdraví.

Působíte jako neochvějný suverén.

Počkejte, vážně tak na druhé působím? Přitom myslím, že taková nejsem…

Co vás dokáže dostat, vyhodit z rovnováhy?

Toho by bylo, téměř každý den mě něco takového potká. Dokážu se rozbrečet i u televizních zpráv. Pláču u knížek nebo hloupých béčkových romancí.

U kterého filmu jste naposledy potřebovala kapesník?

Včera večer jsem se koukala na horor Piraňa, ten to zrovna nebyl. (smích) Brutální masakr! Já totiž miluju horory. Někdy se těm naivním příběhům v kuse směju, ale občas se taky dost bojím. A to mi dělá dobře.

Musíte pak mít doma rozsvíceno v celém bytě?

Tma mi nevadí, nicméně je pravda, že mnohdy dostanu sama sebe do stavu, kdy strachy jektám zuby. Třeba když jsem šla z kina z filmu Pokoj 1408 podle Stephena Kinga, měla jsem problém dojít domů. Ale ke svému nejhrůznějšímu zážitku jsem ani žádný horor nepotřebovala.

To jsem tenkrát byla sama doma přes noc, jediná v celém domě. Byl strašný vítr, za oknem podivné stíny, všechno se hýbalo, odevšad se ozývaly příšerné zvuky, jen našeho psa jsem neslyšela. Podařilo se mi vsugerovat si, že je jistě mrtvý a dole v přízemí někdo krade. V půl druhé ráno jsem pološílená volala sestře, aby okamžitě dorazila.

Ještě jsem sebrala odvahu dojít do kuchyně pro nožík a zamknout se s ním do pokoje v patře. Sestra skutečně přijela i s manželem, dohromady vypadali jako Scullyová s Mulderem. Svým příchodem probudili naši čubu, která do té doby nerušeně spala a teď radostně vrtěla ocasem, že máme návštěvu.

Po zlodějích samozřejmě ani památky. Stejně jsem pak radši spala s tím nožíkem po ruce. A víte, co je na tom nejkomičtější?

Ne, povídejte.

U všech hloupoučkých hororů se vždycky směju, když se hrdinka v ohrožení nesnaží co nejrychleji vyběhnout z baráku, ale před nebezpečím utíká nahoru, až už nemůže výš.

Jak nelogické! Ale přesně to jsem tenkrát udělala já. Kdyby se někdo skutečně dobil ke mně do pokoje, stejně bych ten skok z okna ve druhém patře nejspíš nepřežila. A pak těm hororům něco vyčítejte…