Lucie Štěpánková: Seriálové mrchy se mi hrají dobře

V seriálu Cesty domů „vaše“ Karolína sváděla bývalého manžela, aby se pomstila současnému. Jak se vám taková mrcha hraje?

Vlastně mě překvapilo jak dobře. Měla jsem strach z typu takové ženy, abych ji „nevyráběla“ moc uměle. A potkaly jsme se. Těším se, až se do seriálu vrátí. Zase udělá rozruch, diváci se mají na co těšit.

Působíte jako její protipól. Dokážete ji aspoň v něčem pochopit?

Dokážu. Shodli jsme se s panem režisérem, že Karolína je sice zlá, ale má důvod: je nešťastná. Zbortilo se jí manželství, kope kolem sebe a používá zbraně, které bych já, Lucie, nepoužila. Podle mě zlost tohoto typu lidí pramení z něčeho opravdu smutného.

V Cestách domů hrajete opuštěnou, ale v Pojišťovně štěstí se dá těžko najít nějaká polehčující okolnost: těhotná milenka se nastěhovala k milenci a jeho manželce, která nemůže mít děti, a terorizovala ji.

Tak nějak se přihodilo, že otěhotněla, a pak už musí bojovat za své dítě. To, že volí nevybíravé způsoby, bylo ve scénáři kvůli dramatičnosti.

Nebojíte se, že uvíznete v šuplíku potvor?

Doufám že ne. Ohlasy mám hezké, i kolegové, kteří mě na obrazovce zahlédnou, říkají, že se jim líbí, jak je hraju. Že mám v očích tajemství a je pak zajímá, co bude dál. To je příjemné.

Zážitky a emoce herci často čerpají ze sebe. Máte z čeho brát u takových figur?

Občas se mi vybaví, co jsem zažila, když si přečtu konkrétní scénu, ale na sáhodlouhé dolování vlastních pocitů není moc čas. Snažím se, aby se mi podařilo vžít do té situace, vnímat problém skrze postavu.

Směje se: „To znám!“ Bráním se, že to není možné. (smích) Ale vypadá to, že s Karolínou máme v určitých polohách něco společného. Nemyslím, že jsem hysterka, ale asi jako každý občas vybuchnu.

Jsou na vás rodiče pyšní? Prý jste nikdy nechodila do dramatického kroužku, jen hrála divadlo s kamarádkou pro děti ve školce.

Proto je překvapilo, když jsem přinesla přihlášku na konzervatoř. Byli velmi proti tomu.

Jak jste je přesvědčila?

Nechtěla jsem nic jiného k Vánocům, jen podepsat přihlášku. Maminka byla nešťastná, že jde o budoucnost její dcery, měla pocit, že nemám šanci. Musela jsem souhlasit, že druhá volba bude gymnázium a že na sobě zapracuju.

Kdy pochopili, že to není rozmar?

Hodně je překvapilo, že mě na konzervatoř vzali. Od studií jsem to povolání brala vážně, i když jsem tehdy neměla ponětí, co vlastně obnáší.

Jaká byla studentská léta?

První rok na internátě s přísným řádem, pak jsem si našla privát. Neminul mě noční život. Když se na to koukám zpětně… Kdyby mi to dělala dcera, jednu jí lupnu. Na druhou stranu mě moc bavila škola a brzy jsem začala pracovat, takže jsem úplně nezvlčila.

Nikdy vás nepřepadl pocit, že jste si nevybrala správné povolání?

Ne. Nechci, aby to znělo pateticky, ale herectví vážně zbožňuju. Jsem přesvědčená, že jsem se opravdu našla. Netoužila jsem po slávě, ráda jsem nastoupila v pardubickém divadle, ale po šesti letech mi přišla změna nutná. Chtěla jsem potkat nové lidi, kteří mi můžou něco dát. Proti Pardubicím nemůžu říct vůbec nic špatného, ale věděla jsem, kdo co bude hrát, protože každý dostával podobné typy rolí. Fungovalo to, já jsem však chtěla poznat něco jiného, posunout se.

Divadlo na Vinohradech je plné velkých osobností. Kdo z nich je vám blízký?

Moc si rozumím s Hanou Maciuchovou, sblížily jsme se při zkoušení představení Na krásné vyhlídce. Máme podobné názory na divadlo, nemáme rády, když vizuální iluze přebije obsah, když po jevišti chodí „prázdní“ lidé.

To určitě nebyl případ Vojcka, díky němuž jste dostala Cenu Thálie. Nevadila vám role, která až obnažovala?

Když je to podložené, nemám s tím problém. Byla tam soulož na jevišti, drsná. Ovšem poté si ta figura uvědomí, co provedla, a sžírá ji svědomí. Kdyby se to odehrálo někde v zákulisí, diváci nepochopí, proč holka tak trpí. Myslím, že se to muselo ukázat.

Máte Cenu Thálie, kritici o vás píší velmi dobře, hrajete v seriálech. Nemrzí vás, že zatím nepřišla nabídka na film?

Nemrzí. Tedy v tom smyslu, že bych seděla s hlavou v dlaních a skuhrala. Ale to víte, že bych si ráda vyzkoušela hraní na plátně. Třeba to jednou přijde.

Chodíte na castingy?

Snažím se. Ovšem moc je nevyhledávám. Mám pocit, že se tam člověk jen ztrapní. Už párkrát jsem casting na poslední chvíli zrušila. Takže vidíte: rolím naproti moc nejdu.

Na casting do seriálu Ulice jste se donutila, protože vás doporučila paní Maciuchová?

Ano, bylo by trapné tam nejít, když řekla, že má novou šikovnou kolegyni, a pozvali mě. Další role už jsem naštěstí dostala bez konkurzu.

V seriálu Cesty domů hraje manželku Romana Hamzíka (Jan Dolanský).

Autor: Archiv TV Prima

Je to složitější, ale najdeme si chvilky pro sebe. Někdy si pohodu musím naordinovat uměle. Nemohla bych jenom pracovat; když toho mám moc, jsem nepříjemná. Je pro mě důležité být s člověkem, kterého mám ráda, nabíjí mě to, motivuje, aby mě zase práce bavila. Takový příjemný koloběh.

Musíte si napsat do diáře, že ve čtvrtek odpoledne chcete mít volno?

Někdy ano. Abychom mohli být spolu, jeden řekne: „Tady mám volno, nic si neplánuj!“ Přítel do Pardubic dojíždí, nezkouší každý den, po představení přijede domů, takže to tak tragické není.

Na která představení ráda zvete kamarády?

Na Zkoušku orchestru, hraje nás tam hodně a pořád jsou téměř všichni na jevišti. Musíme být hodně sehraní, aby každý zapadl, kam má. Pak mám ráda roli, kterou jsem v Ideálním manželovi přebrala po Andrejce Elsnerové, když odešla na mateřskou. Milá komedie, která neurazí, je novinka Na flámu.

Vy jste odešla z domova brzy. Sestra zůstala?

Jsem pryč opravdu strašně dlouho, odešla jsem v patnácti a jezdila domů jenom na víkendy. Sestra zůstala ve Vsetíně, vdala se a má dvě děti.

Nemáte někdy chuť si s ní způsob života vyměnit?

Někdy ano. Její holčičky mám moc ráda, mám s nimi hezký vztah. Těším se, až jednou budu mít miminko.

Plánujete rodinu?

Tady takhle někde vzadu v hlavě to mám. Zatím nijak konkrétně, sním si, jak to jednou bude.

Co vás čeká v blízké době?

Užívám si zkoušení v Řeznické, na Primě budu točit další díly seriálu Cesty domů, v červnu bychom měli na Vinohradech zkoušet Tartuffa. Nic dalšího ve výhledu nemám, těším se na prázdniny.

Už?

Rádi s přítelem cestujeme, jenže přes rok pořád aspoň jeden z nás hraje, nedaří se nám dát dohromady pár dní volna. Kdyby vyšly aspoň tři dny, abychom se mohli podívat třeba do Paříže... No, myslím, že dřív než o prázdninách to nebude.

Jak často se bývalá závodní lyžařka dostane na hory?

Ani se neptejte… Letos jsem nebyla vůbec, loni jednou. Když mám jeden den volný, spím. Pokud si nenařídím budíka, protože ten den nemám jinou povinnost než večerní představení, probudím se třeba až v půl dvanácté. S pocitem viny.

Tělo to potřebuje…

Taky si říkám. Jenomže den je pak hrozně krátký, nic se nestihne. Zlobím se na sebe, že jsem ho promrhala.