Stropnický a Dvořáková: Borci z Kriminálky Anděl

Helena Dvořáková (32) a Martin Stropnický (54) mají na začátek dobrou zprávu pro všechny, kdo se těžce loučí s mordpartou ze seriálu Kriminálka Anděl: služba jim zatím neskončila, neboť už je natočena i třetí série. A možná že ani ta nebude poslední! Jak je patrné z následujících řádků, téma boje se zločinem oba dva herce pořádně chytilo.

Máte vůbec čas se během natáčení osobně více poznat?

Helena: Já jsem v té naší partě jediná ženská, až ve třetí sérii mi přibude kolegyně, tak ani nevím, jestli kluci někdy zašli po práci na pivo. Ale nejde jenom o nás, jsem ráda za setkání s řadou kolegů v dalších rolích, s nimiž jsem se dříve neznala. Navzájem jsme se zvali do divadel, takže jsem díky nim viděla několik skvělých představení, na která bych se asi jinak nedostala.

Martin: Víte, při natáčení se poznáte, i kdybyste nechtěli. Zaslouží se o to samo hraní, protože, marná sláva, při něm se u každého z nás ukáže, jaký vlastně je. A já považuju za malý zázrak, že jsme mezi sebou v základní sestavě neměli za celou dobu i přes to neuvěřitelné pracovní tempo jediný vážnější problém.

Občas jsme se samozřejmě kousli, určitě taky my dva s Helenou, ale nikdy nešlo o nic zásadního, co bychom si pamatovali dodneška. To je jeden z důvodů, proč se těším na případnou čtvrtou sérii.

Kde vlastně může herec načerpat inspiraci pro ztvárnění kriminalisty? Vždyť kromě filmů či seriálů se s touto profesí běžný člověk nesetká…

Martin: Důležité je mít správný odhad na lidi. Když umíte „přečíst“ člověka a dokážete se proplést chodbičkami jeho uvažování, máte šanci, že na to přijdete. To platí rovněž o civilním povolání, nejen o tom filmovém. Ostatně v tom tkví princip hraní. Vždyť o co jde v herectví? Že dostanete kupu popsaného papíru a snažíte se každé slovo fyzicky uchopit.

Herečtí partneři Dvořáková a Stropnický toho mají mnoho společného

Autor: Jiří Janoušek

Tak pořád uvažujete za někoho jiného. Před pár týdny, když vrcholil ten nešťastný případ s malou Aničkou, jsem četl rozhovor s jeho hlavním vyšetřovatelem, kterého mám za opravdového frajera. Mluvil přímočaře, zároveň loajálně vůči předpisům, ale ne jako naprogramovaný stroj, dovolil si i být osobní.

Zkrátka přečetl jsem ten článek jedním dechem a řekl jsem si, že se s klukama musíme sakra snažit, abychom nespadli do známého klišé hrát policisty jako unavené pantáty, věčně žvýkající nebo vartující v autě. Lidé, kteří se téhle profesi věnují na takové úrovni, si zaslouží náš velký respekt.

Helena: Scenáristé nám říkali, že sám policejní spis je v podstatě velmi suché čtení. Ať už v něm jde o vraždu, nebo o jakýkoli jiný kriminální případ, je ryze technický a to potřebné divácké napětí je vyloženě až jejich práce. Na nás pak je diváky jednotlivými příběhy provést. Líbí se mi, že v Kriminálce Anděl neodvádějí pozornost nějaká osobní balabile detektivů. Soukromí našich postav se netahá do hry, protože není důvod vymýšlet něco navíc.

Co s vámi dělalo vědomí, že natáčíte případy inspirované skutečností?

Helena: A to jsme ještě měli skvělé maskéry, kteří dokázali tělo oběti nalíčit tak věrohodně, že se nám z toho občas dělalo nevolno. Člověk to prostě musí brát s určitým nadhledem. Například v Bratislavě jsme točili ve skutečné pitevně, nešlo o žádné dekorace.

Stejnými dveřmi, ve kterých jsme stáli, vozili nebožtíky, takže jsme tomu reálnému neštěstí, té smutné pravdě byli chtě nechtě nablízku. Něco takového vás samozřejmě nenechá chladným.

Martin: První natáčení v pitevně se skutečně nedá jen tak zapomenout. Ale co jsme měli dělat? Nemohli jsme chodit obden do pitevny a pokaždé tam nechat duši. To bych do dvou měsíců skončil ve cvokárně. Zároveň na každého z nás pochopitelně doléhala pieta k lidskému skonu, k pozůstalým. Museli jsme se naučit správně dávkovat emoce, za což jsme taky placeni. Nemůžeme být parta havranů, ale ani cituplné tety.

Myslíte si o sobě, že máte pro strach uděláno?

Martin: Ať už bych vám teď řekl cokoli, vždycky to bude jenom teorie. Dokud se člověk reálně nedostane do situace, na kterou není trénovaný, vlastně ani neumí na takovou otázku odpovědět. Navíc mně, stejně jako řadě jiných, dělá potíže někoho praštit do obličeje. Rodiče mě učili, že se něco takového nedělá, a bezesporu měli pravdu.

Zároveň si ovšem nedovedu představit, že by přede mnou někdo napadl ženu a já bych nic neudělal. V takových chvílích se rychle sepne mozek a jdete do toho bez ohledu na riziko. To je pro nás herce přece jenom vyšší, protože s nateklou tváří, opuchlým okem, natrženým uchem nebo s vyraženými zuby budeme bez práce.

Helena: Já jsem si až na základě případů z našich scénářů uvědomila, jak jsem mnohdy lehkomyslná, když se pozdě večer vracím domů - kolik magorů se tu pohybuje, kolik nešťastných náhod se může přihodit…

Naučila jsem se nosit v kabelce slzný plyn, někdy i klíče mezi prsty a hlavně jsem začala trénovat běh, protože, jak mi radili kluci kaskadéři, vždycky je lepší vzít nohy na ramena než se snažit útočníka zlikvidovat.

Kdy jste se naposledy báli u knížky nebo u filmu?

Helena: Zrovna čtu trilogii Milénium švédského spisovatele Stiega Larssona, to je velice dobře napsaná detektivka. Ale přímo o strachu mluvit nemůžu, ten mám, když jdu v noci na chalupě po tmě na záchod. (smích)

Martin: Já na napínavé bijáky nechodím a čtu nejčastěji divadelní scénáře, takže se ke zdrojům takové emoce nedostanu. Ovšem běžný život mě jí zásobuje stejnou měrou jako asi každého z nás. Mám pochopitelně strach o děti, a to zdaleka nejen o to nejmenší.

Ne že bych se neustále potil hrůzou, ale několikrát během dne si vzpomenu, jestli jsou všechny v pořádku. Takové strachy jsou naše daň civilizaci. Jak říká Helena, různých pochybných existencí se po Praze pohybuje nebezpečně moc. A většinou mají velmi banální motivace, což víme právě ze scénářů Kriminálky Anděl. Pro směšný zisk jsou schopni udělat něco nenapravitelného.

Nejčastěji jsme toho svědky a bohužel i oběťmi u narkomanů, kteří se v absťáku přestávají ovládat. Před deseti dny mi v osm ráno za plného okolního provozu rozmlátili okno u auta, když jsem na pár vteřin zaparkoval a vyběhl do lékárny. Stačili ukrást akorát aktovku se scénářem a doklady. Ale riskli to, šli do tak šílené akce, protože jim zřejmě kapalo na karbid.

Helena: K většině těch případů dojde právě kvůli strachu nebo tísni, které v sobě jejich pachatelé mají. Proto překročí hranici běžného chování respektive zákona.

Helena podává strhující výkon v dramatu Polední úděl v Divadle v Dlouhé

Autor: Divadlo v Dlouhé

Martin: Přesně tak - nestojí za nimi síla, ale slabost. My „civilové“ děláme chybu, když si a priori představujeme násilníka jako horu svalů nebo úchyláka coby křivě narostlého šilhavého chudinku. Není to totiž pravda, vesměs jde o lidi, kteří na pohled nevybočují z průměru…

Nicméně ta moje historka s vykradeným autem má ještě pointu: večer před představením mi zavolal příjemný mužský hlas, že našel v koši rozpáranou aktovku s mými doklady a že mi je klidně doveze. Za chvíli stál před divadlem docela sympatický mladík s hezkou holkou, já jim dal pětistovku jako poděkování, oni se ani formálně nežinýrovali ji přijmout, rozloučili jsme se, načež se za nimi dívám, jak odcházejí, a v tom mi to došlo:

Vždyť to jsou oni! Protože si neodnesli nic pořádného z auta, přišli mě okrást podruhé. U obou bych si přitom tipnul, že možná chodí na vysokou školu. Proto to celé vyprávím. Nebuďme hloupí a nedávejme na první dojem.

Přejděme k dalšímu tématu, které vás vedle Kriminálky Anděl spojuje: oba jste žili určitou dobu v zahraničí. Připadáte si tady opravdu doma?

Helena: Čím dál tím víc si uvědomuju své české kořeny. Narodila jsem se tady, asi tu mám tedy něco pochopit, něčemu se naučit a něco tomuto místu vrátit. Necítím potřebu někam odcházet, třebaže mě spousta věcí rozčiluje.

Na druhou stranu se učím radovat z drobností, které jsou na západ od našich hranic samozřejmostí - když někomu stojí za to obejít blok, aby roztřídil odpad, když staré paní pomůžou s taškou do tramvaje… anebo se třeba stačí usmívat a nemračit se.

Martin: Doma je pro mě tam, kde jsem prožil dětství. Mám ale problém, že jsem to předškolní strávil napůl tady a napůl v Itálii, takže u mě není tenhle pocit extrémně silný. Ovšem čím jsem starší, tím častěji se do těch let vracím ve vzpomínkách. Stačí vyrazit na natáčení v exteriérech v Praze a téměř pokaždé vykřiknu: „Tady jsem bydlel!“

Stalo se mi to už asi na dvanácti místech, což není v pořádku, jsem prostě starej. (smích) Takže bez vztahu k místu nejsem, ale nejde o vysloveně pevné pouto k rodné hroudě. Mám dojem, že pokud můžu být s lidmi, které mám rád, a dělat práci, která mě baví, vydržím skoro kdekoli.

A ještě jedno máte společné: aktivní a výraznou součástí vašich životů byla muzika. Nechybí vám?

Helena: Chybí a cítím to jako velký dluh vůči sobě. Zpívala jsem nejrůznější žánry, nejbližší mi je jazz, tomu jsem se věnovala nejvíc. Ráda bych se potkala se šikovnými muzikanty a třeba i něco natočila, ale divadlo je pro mě na prvním místě, bere mi veškerý čas.

Martin: Zrovna mám u nás v Divadle na Vinohradech před premiérou hereckého muzikálu Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!, u kterého se režisér Vladimír Morávek rozhodl, že ze mě použije všechno, co se dá, takže jsem si musel znovu začít brnkat na kytaru a jsem za to moc rád.

Kdy jste si naposledy zazpívali jen tak pro sebe ze samé radosti?

Helena: Já dneska na ulici. Zpívám si takhle za chůze poměrně často. Když mě míjeli nějací Japonci, usmáli se na mě a já na ně…

Martin: Tak to já jsem na tom se zpěvem mimo jeviště mizerně. Nedávno jsem si uvědomil, že když jsem se vrátil z Itálie, což je osm let, zpíval jsem si v koupelně každé ráno. Druhý rok už jednou týdně, třetí jednou měsíčně a teď se maximálně podívám do zrcadla a řeknu si: „Co tu na sebe čučíš? Běž do práce!“ Ve zpěvu mám prostě rezervy, musím jít do sebe. (smích)