Pavel Soukup: Musím se teď vyrovnávat se životem se třemi ženami

„Jako dítě jsem vlastně na silvestra nedostal nic. Ale aby mi to nebylo líto, mohl jsem sníst chlebíčků, kolik jsem chtěl, a dát si skleničku Bikaveru. Vůbec mi nechutnal.“

Jak datum narození ovlivnilo váš vztah k silvestrovským oslavám a vánočním svátkům?

Nijak. Snažím se radovat z každého dne, takže svým způsobem oslavuji denně. Ale nepředstavujte si permanentní flám. Oslavovat se nemusí jen alkoholem nebo jointem.

Radost se dá projevit bez bengálských ohňů a petard. A ještě něco. Poslední den roku mi připomíná poslední den čehokoli, třeba i týdne. Nikoho nenapadne slavit, protože je zrovna neděle večer.

Taky není co! Možná si silvestrovské oslavy vymysleli fikaní mužové, kteří se potřebovali zdejchnout z domu. Asi jako egyptologové.

Fakt je, že manželky musejí být tento den tolerantní přímo reaktivně. Mohlo by se tomu říkat tolerance na druhou. Nikoli však tolerance té druhé.

Netrpěl jste v dětství kumulací dárků?

Kumulací dárků jsem tedy opravdu nikdy netrpěl. A trpěl bych tak rád! Jako dítě jsem měl pocity Péťy Bajzy z Poláčkova Bylo nás pět: „No to jste se nepředali.“ Protože jsem chtěl kolo. Nikdy jsem ho nedostal. Protože jsem chtěl hasičák s žebříkem. Nikdy jsem ho nedostal.

Protože jsem chtěl většinu toho, co jsem nikdy nedostal. Nebyli jsme totiž, abych to řekl vůči rodičům něžně, majetní. Ale teprve s odstupem času vím, co rodiče i s tím málem dokázali. Je mi v tyto dny moc a moc líto, že časová přímka je neúprosná. Dnes bych jim všechno mohl stonásobně vrátit, ale už to nejde.

Napadá vás dárek, na který od klukovských let ještě stále čekáte?

Ani to kolo ne, už jsem si ho koupil. Psací stroj jsem taky dostal. Ženu mám již druhou, už sice není v záruce, ale je báječná. Auto taky, chalupu taky… No vy jste mě dostal.

Asi mám všechno, co potřebuju k životu, když neumím dětem odpovědět na otázku, co chci od Ježíška. Jo, vím! Ježíška aspoň jednou vidět. Aby už konečně mohly přestat hádky, jestli je děťátko, nebo fousáč.

Asi málokdo by vás okamžitě nepoznal po hlase. Umíte ho změnit tak, že například v telefonu hned neodhalí vaši identitu?

Dokonce tak, že jsem vyhrál v rozhlase zápolení o český vltavín. Zpitvořil jsem se takovým způsobem, že by mě nepoznaly vlastní děti.

Svědčí to o tom, že hlas je unikátní nástroj. Housle nezpitvoříte, buben taky ne. Trubka vždycky zůstane trubkou, i pod dusítkem. Ale hlas je něco originálního. Dar matky přírody.

Často dabujete i představitele akčních hrdinů diskutabilního hereckého nadání. Nemusel jste se někdy bránit smíchu třeba při kreacích Arnolda Schwarzeneggera?

Tak počkat! Arnold je amatér. Sportovec, svalovec, který se vydal na cestu do L.A., ačkoli nemusel. Jeho tatíček měl v Rakousku dost. A mohlo mu to stačit. Třeba ho k tomu dotlačily steroidy a možná hormony, co polykal, nevím. Fakt je, že se uchytil, vypracoval.

Pavel s kolegou Miroslavem Etzlerem v seriálu Cesty domů

Autor: Archiv TV Prima

Kdo z českých nebo evropských herců to může říct? Ani Depardieu ne. Takže já Arnolda hájím a nesměju se mu. Ve Dvojnících se naopak smálo publikum rádo. To, jak s ním budoucnost zamávala, je už jiná kapitolka. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale něco vám prozradím: opustil ho biceps!

Patříte mezi naše oblíbené herce, ale ve filmu na vás velká role stále čeká. Pořád ji vyhlížíte?

Jestli čeká, tak proč je tak pitomá a nepřijde, nezaklepe mi na rameno? Víte, já se řídím větou, která mi kdysi vypadla do hlavy z Bible: „Blahoslavený ten, kdo nic nečeká, protože nemůže být zklamán!“

Momentálně si vás diváci užívají v seriálu Cesty domů…

No vidíte, já vlastně nic dalšího nepotřebuju! Policajt Vejnar v Cestách domů na Primě je přesně ten dárek, který jsem si mohl přát pod stromeček.

Solitér, dobrovolný rváč se životem, samotář, který zvolil cestu pomoci druhým, soucitný cynik a tak dále. Zkrátka obyčejný chlap z masa a kostí, který netuší, co bude dál. Protože to mu určí až osud v podobě autorů seriálu. Nevím, co bude dál v mém životě. Neví to ani Vejnar.

Píšete knížky i divadelní hry. Kdy se cítíte být jako člověk více „odhalený“: před diváky, nebo v textech, které předkládáte čtenářům?

V obou případech se snažím být pravdivý, možná i zábavný, ale pozor, hodně lžu. Nicméně příběhy mé rodiny si zásadně nevymýšlím. Jen opisuju. Například, když má žena cítí zdravotní problémy a volá do nemocnice na alergologii.

Vzala to sestra, zjevně ve stresu, zavalená podobnými telefonáty. Vyhrkla do sluchátka: „Jste pilař? Máte sezonu?“ A zaskočená Isabela vykoktala odpověď: „Ne, jsem herečka. A sezona mi začíná v září!“

Jak jsou na tom vaše děti s poděděním hereckého talentu?

Nejstarší Adam šel cestou klavírního virtuosa, nakonec ji opustil a vydal se do oblak. Živí se létáním. Trochu mě štve, když mi posílá pozdravy tu z Innsbrucku, tu z Monte Carla.

Další syn Pavel studuje UMPRUM – já tomu říkám láskyplně umprdum – a je, zdá se, těsně pod vrcholem blaha. Dcera Patricie studuje hereckou konzervatoř a je hladová po divadle. Těšil jsem se, že spolu budou jezdit do školy tramvají. Nejezdí.

Každý má jiný metronom. A Pamelka, která reprezentuje poslední miminko v naší rodině, chodí na základku v Kladské. Je normální.

Projevuje se na vaší paní temperament argentinské krve, jež jí koluje v žilách?

Další otázku! (smích) Ale ne… Projevuje, jak by ne! Kdybych si vzal dalajlamu, byl by život asi klidnější. Řeknu vám to jinak. Miluju ořechy.

A obdivuju matku přírodu za to unikátní balení. Sladké jádro je pevně uzavřeno dřevinou. Kde se vzala? Z čeho? A proč je tak nesnadné ořech rozlousknout? A přesto je louskáme rádi.

Dědily i v tomto smyslu vaše dcery po mamince?

Ano. Hrají, zpívají, tančí, ale taky náruživě chodí na tae-kwon-do.

Je vám někdy dáváno najevo, že jste jako muž v rodině v menšině?

Jak víte, že se můj syn odstěhoval do garsonky o patro výš a zmizely z botníku jeho boty, jeho kabát, jeho mužské pozůstatky? Musím se teď vyrovnávat s životem se třemi ženami! Kdo nepoznal, neví, o čem mluvím.

Je, nebo není náhoda, že obě vaše manželství jsou herecká?

Není to náhoda. Spíš důkaz toho, že člověk nepřijde mezi lidi. Nebo toho, že herci nejsou lenoši a že většinu času tráví v práci. A na koho tam můžete narazit?

No přece na partnerku, které máte vyznat lásku. Tak se do toho dáte a zjistíte, že se partnerka na jevišti usmívá přece jenom přitažlivěji než třeba produkční.

Vstoupil jste do roku 2012 s nějakým předsevzetím?

Ne. Nikdy si je nedávám. Nechci si je pamatovat, abych je nemusel zapomenout.

Čtěte také: