Simona Stašová: Začínám si myslet, že náhody neexistují

Má hereckou osobitost, zvláštní kouzlo, šarm – to vše se o ní dočtete. Při osobním setkání se pak snažíte hledat nedostatky, které nenacházíte.

Existují vůbec? „Přece vám tuhle rajskou hudbu nebudu kazit prokopnutým bubnem a vábničkou na jeleny,“ odpovídá.

Co vás těší víc: když se mluví o vašem talentu, nebo o vašem vzhledu?

S Petrem Nárožným v představení Poslední ze žhavých milenců

Autor: Lenka Hatašová

Obojí mě těší a obojí beru s rezervou. Jak se to zpívá? Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně… Pamatuju si, a není to tak dlouho, že nikdo neříkal, jak mi to sluší a že mi hraní jde, a taky jsem si z toho nic nedělala.

Ale aby si vás lidé všimli, pro to jste musela něco udělat.

Jistě. Nejhorší nepřítel člověka je lenost. Odkládání na zítra, od pondělka… To jsem si nějak uvědomila, když už mi teklo do bot, a řekla jsem si kolem čtyřicítky, že s druhou půlkou života ještě něco podniknu. Aspoň se pokusím.

Čím jste začala?

Asi jsem si nejdřív sama sobě ujasnila, co vlastně ještě od života chci. Po čem toužím. A začalo vše být jasnější. První, co jsem věděla, že bych ráda, a nemám už moc času, bylo mít ještě jedno dítě. Ve čtyřiceti a půl se mi narodil druhý syn. A Vojtíkem druhá půlka mého života odstartovala.

Ovšem v těch čtyřiceti jste zdaleka tolik netočila, ani se na vás nechodilo do divadla. Byla jste pořád spíš dcerou Jiřiny Bohdalové.

Tak dcerou jsem pořád a jsem za to ráda, ovšem je pravda, že jsem chtěla mít svoje jméno. Být to já, která něco dokáže a ne existovat díky báječné mámě. A jsme zase u té lenosti, která je každému od přírody daná, i mně, a to vrchovatou měrou!

Po narození Vojty, kdy jsem měla břicho vytahané, jsem začala denně cvičit, a protože starší Marek chodil na tenis, tak jsem s ním absolvovala první tenisové krůčky, zatímco Vojtík spal na kurtu v kočárku. To byl přirozený impulz, kdy jsem si narovnávala sebevědomí ztracené při pohledu do zrcadla.

Myslíte, že když člověk na sobě začne pracovat, strhne se lavina a pak už to jde samo?

Silvestr 2010 s mámou Jiřinou a syny Vojtou (vlevo) a Markem

Autor: soukromý archiv

Určitě je ten první krok nejdůležitější, protože se s vámi něco stane a ostatní si toho všimnou, řeknou si to, je to taková ta šuškanda, na které je založené i plné divadlo. Šuškanda je vlastně nejdůležitější.

A náhoda?

Jeden můj kamarád říká, že náhody neexistují. A já už si to začínám myslet taky. Tenkrát, před šestnácti lety, mi ještě do porodnice zavolal pan režisér Vladimír Strnisko, jestli bych zítra nepřišla do Činoherního klubu, že pro mě má záskok dohazovačky Tekly Ivanovny v Čechovově Ženitbě.

Odpověděla jsem mu, že zítra nejspíš budu rodit, ale kdyby na mě počkal, tak bych si přichvátla. No a on počkal, já po dvou měsících dorazila do Činoheráku a zůstala tam čtyři roky. To bylo pro mě nesmírně důležité období.

Naučila jsem se pracovat s režisérem kvalit pana Strniska, potkala se s první ligou herců jako Ivan Řezáč, Kamil Halbich, Michal Dlouhý, Petr Nárožný, Stanislav Zindulka, Petra Špalková a mnoho dalších hráčů všech generací a musela jsem být stejně dobrá jako oni.

Proč už v Činoheráku nejste?

Ale to se tak přihodilo… Nastala doba, kdy se z jednoho divadla přelévali herci do druhého, a já vplula do většího divadla, kam myslím víc patřím, a to je ABC. Ale co jsme začali v Činoheráku tenkrát, to dokončujeme postupně teď.

S každým z těch báječných lidí se potkávám. S Petrem Nárožným hrajeme komedii Poslední ze žhavých milenců, s Michalem Dlouhým máme naplánovanou tragikomedii a s režisérem Vladimírem Strniskem jsme také v kontaktu.

Když pozoruju vaše nadšení, kde ho brát v šestapadesáti?

Určitě je to zdraví, duševní pohoda. Nepřelamuju se sama v sobě. To znamená, že posledních deset let nedělám věci, o nichž jsem se přesvědčila, že je neumím. Nejsem vypravěč veselých historek, takže víc než dvěma lidem nic veselého s pointou nevyprávím, protože vím, že to domorduju.

Pak jsem taky dost pomalá ve studiu rolí, tím pádem rychlovky pro mě nejsou. Když jsem si tohle uvědomila, strašně se mi ulevilo a začala jsem se soustřeďovat jen na práci, která mě baví a můžu ji divákům dobře předat.

A co vizáž? Co s ní děláte?

Doma chodím jako lívanec, to znamená stažené vlasy a na tváři a pod očima vrstvu krému, aby si pleť od líčidel odpočinula a regenerovala. Přes den u nás nezvoňte! Teprve večer na představení se nalíčím.

Co vám v tomto směru předala maminka Jiřina Bohdalová?

Máma je můj vzor, ať už v herectví, nebo v oblékání, v líčení. Byla a je vždycky šik, drží si skvělou figuru, bezva účes. Na rozdíl ode mě nechodí doma jako lívanec, je pořád upravená, nalíčená, dokonce i když uklízí.

S Jurajem Kukurou v televizním filmu Užij si se psem. Uvidíte ho v neděli 29. 1. 2012

Autor: Archiv ČT

Nedávno jsem ji překvapila, zrovna dogruntovala, ale v legínách a tričku vypadala, jako když jde zrovna na přehlídku sportovní módní kolekce.

A jako holka – věděla jste, co je to obdiv kluků?

Tak kluci ke mně měli vždycky vztah spíš kamarádský a někdy si mě posílali s psaníčkama k těm holkám pěknějším. Ovšem nijak zvlášť jsem tím netrpěla. Byla sranda a nemusela jsem se bát, že mě zatáhnou někam do křoví.

*Zrovna nedávno jsem si všimla, že v úvodním díle Dobrodružství kriminalistiky jste hrála svůdnou lásku zakladatele moderní policie Vidocqa - Borise Rösnera. Pamatujete se ještě?

Bodejť bych si nepamatovala, hlavně díky Borisovi a Toníčkovi Moskalykovi, oba byli moji kamarádi, oba jsou už nahoře a dívají se na nás! Tonda mi nabídl mou první osudovou krasavici, ale k Borisovi jsem se hodila, on taky byl spíš zajímavej než krásnej.

Co soudíte o dnešním ideálu krásy: štíhlá, vytrénovaná sportem, se superzdravým jídelníčkem?

Já jsem spíš na straně tvrzení přiměřeně, přiměřeně… Ono se říká, že v určitém věku se musíte rozhodnout mezi obličejem a zadečkem. Když nemáte vůbec žádné pozadí, tak je obličej jako scvrklá švestka, a když máte pěkně zakulacené tvářičky, bez vrásek, tak džíny potřebují vyměnit za větší.

Myslím, že nejsem ani tlustá, ani tenká. Já se ráda napapám, v neděli u Jiřinky na obědě to ani jinak nejde a pak zase přes týden nějaký ten salát a cvičení.

Co na vás kritizovali vaši životní partneři?

Že je miluju majetnicky. No jo, tak oni chtějí, abychom je milovaly, ale pak zase ne tak moc. Je to těžký. Ale vždycky byla sranda a ta všechno smyla. Teda všechno úplně ne, ale léty to vybledlo a výsledek je, že jsme plus minus kamarádi a to mě těší nejvíc.

Ve společenských rubrikách se občas objevují spekulace, že „na dálku“, ale stále v pevném vztahu žijete se svým italským manželem Eusebiem?

Prosím vás a o čem se nespekuluje? Podívejte se, nevybrala jsem si žádného pitomce, je to vážený pan profesor, mám s ním syna, a když už mě pracně naučil italsky, tak ať mám alespoň s kým promluvit a tu italštinu si zdokonalit, no ne?

V italštině jste si připravila i děkovnou řeč, když jste loni v létě byli s Jurajem Kukurou v Monte Carlu nominování za herecké výkony ve filmu Zrozen bez porodu?

Komedie Láska je láska právě míří do kin

Autor: Blue Sky film distribution

Byli jsme perfektně připraveni, Filip Renč v angličtině, Juraj v němčině, já v italštině. Že jsme to nevyužili, ještě neznamená, že to nevyužijeme příště. Vlastně být nominován je lepší než být oceněn.

Takovou sošku Nymfu můžete dostat jen jednou a s ní spoustu závisti a já nevím čeho všeho. Ovšem nominováni můžeme být i pětkrát, šestkrát a pořád mít připravenou tu řeč. Hlavně si tam ty tři dny a tři noci užijeme a pak zase přijedeme na to nominování. (smích)

Fotografové vás tam obléhali jako hollywoodský pár. Čím jste se vyzbrojila na takovou hvězdnou misi?

Mezi námi, vedle Kukury je velmi snadné být za hollywoodský pár. Já být fotograf, tak bych si nás taky spletla! (smích) Koneckonců na červeném koberci, který vede téměř do mořských vln, je to už jenom pozlátko, kouzelný nezapomenutelný kýč a girlandy.

Vteřinová sláva, a když ji neberete smrtelně vážně, tak si tu parádu stoprocentně užijete, královsky se pobavíte a popijete a potancujete a nespíte, protože je vám líto spát, a je to odměna za dřinu, kterou při natáčení podstupujeme a o které se na festivalech nemluví.

Když jsme spolu kdysi probíraly změny ve vizáži, zcela nekompromisně jste odmítala barvení vlasů, melír, preferovala spíš kalhotové kostýmy. Teď nosíte rezavou hřívu, róby s dekoltem a upnuté šaty nad kolena. Co způsobilo ten zlom?

Řekla bych, že tuhle radikální změnu způsobil Filip Renč, když mi nabídl Janu v Románu pro ženy, způsobil ji Oskar Kocman, když mě donutil se ostříhat a obarvit, moje osobní vizážistka Evička Hrušková, která našla jemné, a přesto velmi osobité líčení, a Lukáš Lindner, který mi navrhl kostýmy do Monte Carla i do filmu Láska je láska. Tleskejte jim.

Šik, sexy, ale přitom poněkud nesnesitelná je vaše Zdena právě v nové komedii Láska je láska. Co vám bylo na této dominantní ředitelce pojišťovny aspoň trochu sympatické?

Miluju hlavně humor, který je ve filmu všudypřítomný. Zdena je ve své nesnesitelnosti organizovat totálně manželovi i synovi život vlastně milá. Tedy já bych s ní žít nechtěla a divím se Ondrovi Vetchému, co na ní viděl. Ale stejně ji mám ráda. Je tak nějak moje.

Vy se považujete za rodinný typ?

Sedmiměsíční Simonka s mámou Jiřinou

Autor: soukromý archiv

Stoprocentně. Jsem jiná než Zdena, ale taky svou starostlivostí někdy lezu na nervy. Markovi je už pětadvacet, studuje mimo Prahu, vylítl z hnízda a je asi rád, a Vojtíkovi je šestnáct. Stejně jsme ale každý týden pohromadě, určitě na obědě u mámy, ten si nenecháme ujít.

Působíte však dojmem ženy, která má celkem nad vším nadhled.

To je dobře, že tak působím, jenže starosti se nikomu nevyhnou. Nadhled je jedna z výhod zralejšího věku, že se ženská naučí eliminovat důležité a nedůležité. Ve vztazích, rozchodech i ve výchově dětí. Zkrátka žebříček hodnot už máte neměnný. Ty příčky si nenecháte zpřeházet.

Jste rozený diplomat, nebo jste se diplomacii musela naučit?

K diplomacii mám pořád hodně daleko a nevím, zda se vůbec naučit dá. Vsadila jsem na upřímnost a empatii.

Říkám všechno, jak cítím. Ale zase nerada říkám lidem věci, které bych sama nerada slyšela. Pokud bych měla být svou upřímností krutá, nebo lhát, radši zadními dveřmi zmizím a nejsem.

Jak vypadá vaše ideální volno?

Tak to je doma, celý den i večer, nehraju, takže si můžu dát decku vínka nebo pivíčko. Ráno si zacvičím, udělám si kafíčko, Vojtovi snídani a svačinu do školy a vlezu si zase do postele a čtu a čtu a na chvíli usnu a pak zase čtu. Značka ideál.

Proměna je základ herectví. V čem jste vy pořád stejná?

Jsem dost nenapravitelně důvěřivá, skočím na všechno, co mi kdo nakuká, a asi jsem stále překvapivě velký samotář.

Čtěte také: