Vladimír Kratina: V manželství si musí každý najít své fígle

Když právě nepracuje, je pro něj nejdůležitější rodina. K tomu chata, doutník a dobrá knížka.

U muže se může říkat věk, vás v únoru čekají šedesátiny. Jakou chystáte oslavu?

Konkrétní představu zatím nemám. Padesátiny jsem oslavil poměrně bohatýrsky v Mánesu s kamarády a známými. Možná to bude podobné. Oslavy se tradičně pořádají také u nás v Činoherním klubu: Petr Nárožný slavil sedmdesátku, Lála Dulava nedávno padesátiny.

Představují pro vás kulatiny příležitost pro bilancování? Říkáte si, co musíte ještě stihnout?

Nebilancuju a nutnosti „něco stihnout“ se vyhýbám. Mám rád, když věci jdou v klidu. Mám-li být někde v deset, vstanu v půl osmé, aby všechny úkony jako protažení, ranní toaleta, snídaně a vyřízení telefonů proběhly s rezervou.

Vladimír v roli kapitána. Zkušenosti prý bude sbírat na moři častěji

Autor: soukromý archiv

Abych kamkoli došel (bydlím v centru, takže do divadla i na schůzky chodím pěšky) s rukama za zády jako v prvorepublikovém filmu. Chvátat je nepohodlné a běžet je nedůstojné.

Nicméně život přináší situace, kdy se zpozdí opravář na pračku, já se o půl hodiny zdržím a už to hoří, nastane nutnost stíhání, což nesnáším. Ani takhle v malém, natož v životě.

A pokud máte natáčecí frekvenci od šesti ráno?

Když musím, musím. Jdu spát v deset, abych vstal v pět. Nejsem vyhraněná sova ani skřivan, přizpůsobím se. Nemám potřebu mít v přesně určenou dobu kafe, jsem adaptabilní.

Máte přesto rád nějaké rituály?

Záleží na situaci, tato profese není oblbujícím způsobem pravidelná. Mám-li po pracovně nabitém období volněji, rád si rituály udělám. Třeba na chatě si na terase zapálím doutník, čtu si, okolo cvrlikají ptáčci a voní les, večer si dáme vínečko a kus masa na gril…

Nádhera. Možná mi jeden rituál přibyde: v létě jsem v Chorvatsku absolvoval kurz a kapitánské zkoušky, můžete mi říkat pane kapitáne. (smích) Předpokládám tedy, že na moře se vydám častěji, abych k oprávnění přidal zkušenosti.

Co na vašeho nového koníčka říká manželka?

To byl dárek od ní! Zmínil jsem se, jak pěkné by bylo umět řídit loď, tak pojala ideu, že po tom toužím. Brouzdá po internetu, kurz mi koupila na nějakém slevovém serveru.

Bylo to dobrodružné, protože ta firma nebyla solidní. Náš turnus ještě proběhl, byť s problémy, ovšem další, kdo si zaplatili, měli smůlu.

Jaké to bylo?

Něco mezi Vyvolenými a pionýrským táborem. Na lodi pro osm lidí nás bylo dvanáct, někteří to nesli těžce, dokonce se poprali. Já díky své univerzální adaptabilitě jsem tím prošel bez nerváků.

Vy také obdarováváte manželku zážitkovými dárky?

Zatím jsem to nezkusil. Buď zaplatím něco, co si vybere, někdy až tak, že si dárek koupí sama s tím, ať jí ho dám pod stromeček. Nebo mi napoví, třeba šperky Swarovski.

Vedle obchodu v Celetné je hospůdka, když jsem se v ní objevoval pravidelně, smáli se, že už zase kupuju dárečky. Pak jsem vyzkoušel prádlo.

To jste odvážný!

Neukazoval jsem v obchodě dlaněmi „asi takhle“, jak je to ve vtipech, švagrová mi potřebná čísla poradila. Dvakrát se nákup prádla vydařil, potřetí ne. Teď pátrám po další inspiraci – k narozeninám.

Co brilianty?

Briloše jsou briloše, že? Ty už se jednou taky zableskly. Na rozdíl od mé ženy, která kupuje dárky na příští Vánoce už od ledna, já nikdy nevím do poslední chvíle.

Kupuje, co se jí líbí a co se může hodit. Takže když jde dcera na oslavu narozenin kamarádky, nemusí se nic shánět narychlo, protože žena vytáhne vhodný dárek.

Čím děláte radost dcerám?

Z velké části se postará žena, já to jistím finančně. A pokud se týká běžného života, jsem klasický tatínek, který je s dětmi míň, tak rozmazluje.

Pak je mi vyčítáno, že jsem zase koupil drahý časopis, nebo že pokaždé, když vyzvednu malou ze školy, jdeme na zmrzlinu.

Prozradíte recept na šťastné manželství po dvaceti letech?

Rady typu „odejít, než vybuchnu“ asi nemá cenu nikomu dávat, každý si musí přijít na své fígle. Chce to velkou trpělivost, toleranci a vůli mít rodinu.

Za ta léta jsem zjistil, že nemá cenu partnerky střídat, pokud se nestane, že jdete po ulici a zahřmí, jak potkáte tu pravou „na čtyři životy“, a současně nemáte doma patologický úkaz jako alkoholičku nebo hysterku.

Po pár letech je to vždycky v podstatě stejné, tohle vědomí člověku brání, aby dělal nesmyslné kotrmelce.

Když se vám první manželství nevydařilo, bral jste to jako selhání?

Letní pohoda s dcerami

Autor: soukromý archiv

Vůbec ne, protože moje první manželství bylo školní. Dostudovali jsme a narodila se dcera. Po roce společného angažmá v Hradci Králové jsem šel na rok na vojnu. Po návratu bylo všechno jinak. Nemá cenu to po těch letech rozebírat. Dalším dvanácti letům říkám období bezvládí.

Spousta mužů se po letech svobody svatbě vyhýbá.

Já ne. Nejsem vlk samotář, měl jsem nějaké vztahy, pak jsem chtěl rodinu.

Ze dvou manželství máte tři dcery. Co společného v nich vidíte?

Záblesky jsou, jinak jsou každá jiná. Nejmenší má podobná gesta jako ta první, třeba když dělá „drštičky“. Je to zajímavé, protože nejstarší dcera vyrůstala ve Francii. Dnes jí je šestatřicet.

Žije tam pořád?

Teď je tady. Dlouho studovala, byla extravagantní intelektuálka. Pak změnila směr, přidala další studium a byla manažerka. Místo nedávno opustila a hledá jiné uplatnění.

Vnoučata zatím nemáte?

Zdá se, že budu dědeček… Těším se.

Příští týden vás diváci poprvé uvidí v Ordinaci v růžové zahradě. Čím vás tento seriál zlákal?

Vy nevíte, co na takových nabídkách herce láká?

Buď peníze, nebo zajímavé téma a role, případně režisér a kolegové.

Televize jsou pro herce jediný významnější chléb náš vezdejší. Divadlem se nedá uživit. Ano, důležití jsou i lidé, kteří vám připadají příjemní a normální, ale pokud to není práce, která by člověka vyloženě urážela, vezme ji. Už není moc herců, kteří seriály opovrhují.

Vynikající anglický herec James Mason odehrál spoustu sraček, a když se ho novináři ptali, proč to dělá, odpovídal: „Za prvé se tím živím a o ději nerozhoduju. Za druhé jsem vynikající herec, takže ty sračky povyšuju.“ Tím nechci seriály shazovat, přiznávám, že je nesleduju.

Ale pokud se na Ordinaci dívají dva miliony lidí, má svou hodnotu. Jestliže je někdo stižený umělecko-intelektuálním pohledem, má možnost si přepnout. Já nejsem hluboce ponořený do umění, seriály beru jako součást profese.

Jak vaše postava zamíchá postavami v kamenické nemocnici? Kdo přijde nový, je většinou doktor nebo něčí příbuzný.

Bé je správně, mám v nemocnici dceru, mladou lékařku, kterou hraje Anna Kulovaná. Dvacet let jsem ji neviděl, byl jsem v cizině, přivezu brilianty za miliony jako věno. Snažím se přibližovat ke své dceři, ale její matka tomu brání…

Vladimír Kratina se stane součástí seriálu Ordinace v růžové zahradě. Bude bohatým tatínkem

Autor: Archiv TV Nova

Je to postava záhadná, trošku desperádos s minulostí kriminálníka, jenž dělal kopie starožitností a pašoval obrazy. Postava vychází ze života, několik takových kluků znám. Scenáristé mají široké pole působnosti, jak se může vyvíjet: může ho dohnat minulost, zamilovat se…

Co vy máte rád jako divák?

Nejsem vášnivý divák. Když už si mám vybrat, tak staré francouzské kriminálky s Linem Venturou, Alainem Delonem, Jeanem Gabinem, Prohnilé s Philippem Noiretem.

Můžu i americké povedené thrillery a mafiánské filmy, třeba Lovce jelenů s Robertem de Nirem. Nedávno jsem viděl na dvojce Felliniho Sladký život, tedy klasiku, která potěší. Vůbec se nedívám na cokoli, kde někdo vylézá z hrobů, a na sci-fi. Ani české filmy nemusím.

V poslední době v nich moc nehrajete.

Nemrzí mě to, dvacet let v nich hledali typického Čecha. Musel být blbej nebo aspoň divnej, plešatej, případně šišlavej. Doba se začíná měnit, natočilo se pár žánrovek a filmů o normálních lidech.

Kdysi jste si přál proslavit se a zbohatnout. Jak to dopadlo?

To jsem asi chtěl být vtipný. Na konci sedmdesátých let jsme kočovali s Divadlem ve stanu, sami jsme si stavěli šapitó, dělali všechno na koleni a jezdili v maringotkách. Tehdy jsem měl podobný bonmot:

„Kluci, jednou na to budeme vzpomínat na terasách svých vil jako na bouřlivé doby mládí.“ Byl tam i Pavel Rímský, nedávno jsme se potkali a ptal se, kde mám ty vily. Odvětil jsem: „Vydrž, ještě není všem dnům konec!“

Máte terasu na chatičce.

A ta je úžasná!

Herectví jste šel studovat kvůli lásce, která odešla z Ostravy do Prahy. Nevyčetl jste jí to někdy?

Ne. Nebral jsem sice herectví jako poslání, na rozdíl od některých kolegů, kteří chodili do dramatických kroužků odmalička, ale múzám jsem se nebránil: vydával jsem časopis, psal, věnoval se muzice, filmová režie se kolem mě vznášela, takže herectví nebylo úplně z leknutí. Navíc já nelituju nikdy ničeho, natož abych něco vyčítal.

Co vás letos čeká?

Pořád se něco děje. V Činoherním klubu se právě začala zkoušet chorvatská hra Tahle postel je příliš krátká. Zkušenost války je dostala někam jinam, tady je to takové baráčnicko-hospodské, oni mají současnou tvorbu daleko vyhrocenější.

V Činoherním klubu jste už jednou působil.

Já jsem neodešel nijak programově: začal jsem podnikat a nestíhal jsem zkoušet nové hry, takže mi představení začala ubývat. Návratu proto říkám „Návrat na rodnou hroudu“.

Jak si ho užíváte?

S radostí. Činoherní klub má odjakživa svůj genius loci. Zažil jsem ještě Petra Čepka, Jirku Kodeta, Josku Vondráčka, Jirku Zahajského, Pepu Abrháma… Duch Činoherního klubu přetrhává. Dnes jsem shodou okolností četl příspěvek Václava Havla do knihy k výročí Činoheráku.

Napsal, že i když tam poslední dobou nechodil tolik jako dřív, viděl pořád ducha divadla založeného na osobnostním vkladu – do každé role herci vkládají hodně ze sebe. To je princip, který mi byl vždycky sympatický. Jsem rád, že přetrvává.

Čtěte také: