Cestovatel Miloslav Stingl: Jako indiánský náčelník mohu mít čtyři manželky

Nedávno vám vyšla čtyřicátá knížka v češtině, pokud počítáme celý svět, tak jde o 261. vydání. Můžete trochu vysvětlit název Ostrovy krásy, lásky a lidojedů?

Vystihuje všechno. Krásy, protože jihopacifické ostrovy jsou opravdu nádherné. Lásky, protože fyzická láska tam hraje velmi důležitou roli. A lidojedství tam bylo opravdu hodně rozšířené.

Včetně různých rituálů.

Ano. Vezměte si třeba mou milovanou Papuu Novou Guineu. Kdybych tam chtěl pro dceru jméno Blanka, musel bych nějakou Blanku ze sousedství zabít, uříznout jí hlavu a tu věnovat své dceři.

To tam funguje pořád?

Mezi dvěma nejpozoruhodnějšími sochami Huastéků (severních Mayů) v muzeu mexického města Xalapa

Autor: Jota

Do jisté míry. Misionáři se snažili tyto tradice vymýtit, jenomže domorodou kulturu ničím novým nenahradili. Když dám domorodé ženě na prsa nápis „věřím v boha“, kulturně ji nerozvíjím.

Jak se doktor práv a filozofie dostane k cestování?

Odmalička to byl můj sen. Maloval jsem si atlas, měl vlastní plán cesty kolem světa. Neočekával jsem obrovský rozvoj letecké dopravy, tak jsem počítal s lodí. Pak jsem udělal patnáct cest kolem světa, jednu z nich skutečně podle svého rozpisu z dětství.

Miloslav Stingl byl k nezastavení. Čas, který nám věnoval, by vydal na několik rozhovorů. V souvislosti s indiány třeba zaznělo: „Sexuální rituály byly velmi časté. Indiánka si lehla na záda a mělo s ní akt třeba padesát mužů.

Když si ke mně přišel podepsat knížku doktor Uzel, poznamenal, že by nechtěl vidět, jak ta ženská potom vypadala.“ Nebo z lehčího soudku: „Souostroví Vanuatu byl jediný stát na světě, který spravovali napůl Francouzi a Angličané. Nad dveřmi měli Charlese de Gaulla a britskou královnu a místní si mysleli, že to jsou manželé.“

Do zahraničí jste mohl jezdit bez problémů?

Nebyl jsem u komunistů, ba ani v ROH, což bylo na pováženou. Organizovaný jsem byl jen ve svazu zahrádkářů. Pak taky vadilo, že oba moji rodiče byli hluboce věřící katolíci. Do životopisu jsem pro jistotu nepsal, že se můj tatínek narodil 30. dubna, ale „v předvečer svátku všeho pracujícího lidu“.

Měl jsem štěstí: s několika přáteli jsme založili Společnost přátel Latinské Ameriky, za své peníze jsem vydával časopis, začaly mi vycházet knížky. Vydělával jsem státu slušné peníze - nechával si třicet procent z honoráře - tak mě začali pouštět ven, poprvé v roce 1965.

Nechali mě být, jen jednou přijeli nějací tajní k rodičům a oznámili jim, že jsem emigroval do Řecka. To bylo k popukání: proč bych emigroval do chudého Řecka, když jsem měl profesuru a zelenou kartu ve Spojených státech?

Nikdo nechápal, proč se vracím, v USA bych měl desetkrát větší příjem než jako zaměstnanec Akademie věd. Jenomže já mám tuhle zemi rád. Narodil jsem se tu a chtěl bych tu umřít. Zatím se nechystám, ale opotřebovaný jsem.

Jak se vám dařilo získávat důvěru domorodců?

Jako nemůžu přijít k vám domů a říct, že teď tu s vámi budu bydlet, ať mi dáte postel a jídlo, nemůžete to udělat ani v divočině. Dobrý kontakt je přes děti: jsou zvědavé a získáte si je, když jim třeba půjčíte fotoaparát.

Samozřejmě se chovám velice zdvořile, například si před Eskymáky: když oni jedí tulení maso, neotevřu šunku. Nikdo mě nezval, a kdyby se jim na mě něco nezdálo, vyhodí mě a už nikdy nemůžu přijít. Cizinec má šanci jen jednu.

Představy, že domorodci jsou lační po korálcích z Jablonce, je úsměvná. Někteří umějí španělsky nebo anglicky. Snad jen v Melanésii můžete ve vnitrozemí narazit na nedotčené kmeny praktikující sexuální rituály a za mého života ještě lidojedství.

S příslušníky kmene Motu (Papua - Nová Guinea)

Autor: Jota

Nebál jste se?

Strach je dobrý korektiv. Nemůžu chodit na červenou, měl bych téměř jisté, že mě porazí auto, podobné to je tam. Když mi někdo napsal, abych ho vzal s sebou, že se ničeho nebojí, měl smůlu. Buď je to vejtaha, blbec, nebo sebevrah, a ty já bych s sebou nikdy nevzal.

Navíc jsem většinou jezdil sám, s vědomím toho, že se mi může něco stát. Nemusel by mě ani nikdo sežrat, stačilo by, kdybych přišel o pas. Z Mikronésie do Austrálie, kde je nejbližší konzulát, je to tři tisíce kilometrů…

Když se vaše cesty sečtou, byl jste pryč bezmála dvacet let. Nechybí vám ten čas někde?

Přišel jsem o vyrůstání svých dětí. Nemohl jsem zaplatit sedmdesát tisíc za letenku na Velikonoční ostrov a být tam týden. Odjížděl jsem třeba na půl roku, nejdelší pobyt byl dvouletý.

Pamatuju si, jak pro mě jednou svaz spisovatelů poslal auto – mimochodem, dneska nemáme nejen auto, ale ani předsedu, protože to nikdo nechce dělat - a mladší syn se děsně divil, že jsem se vrátil ještě ten den.

Pár dní po vás vydal knížku Miroslav Zikmund. Nežárlíte na sebe?

Určitě ne, klidně přijdu jako host na jeho besedu. Netoužím po tom, aby mnou skončilo cestovatelství, Karlem IV. taky neskončily české dějiny. Zaplaťpámbu, že jsou normální poměry.

Další zajímavé téma cestovatel uvedl s humorem: „Kdybych na vás mrkal jedním okem, tak ze zdravotních důvodů, to nenaznačuju nějaké návrhy. I když… Jste vdaná? Jako indiánský náčelník bych mohl mít čtyři manželky. Ale nesmí si to přečíst moje žena!“

Jste jediný indiánský náčelník v Evropě. Jak se vám to povedlo?

Byl jsem v USA u kmene Kikapú, spřátelili jsme se. To samozřejmě nejde, když tam přijedete s nějakou cestovkou. Musíte s nimi žít.

Když jsem odjel, napsali na ambasádu ve Washingtonu, že mě chtějí za náčelníka. Ambasáda řešila všechno, na co si vzpomenete, včetně českých prostitutek, ale takovou záležitost ještě neměla.

Jak to vyřešili?

Sháněli mě přes Ministerstvo zahraničí na Akademii věd. Když mi paní sekretářka 1. dubna 1988 řekla, že volali z ministerstva, jestli bych nechtěl být indiánský náčelník, smál jsem se, že takovou blbost si na mě na apríla ještě nikdo nevymyslel.

Pak volali z ministerstva znovu a říkali mi soudruhu, tak mi došlo, že to asi žert nebude. Opatrně jsem se ptal, co oni na to. Vzhledem k tomu, že jsou to naši rudí bratři, bych o tom prý uvažovat měl.

Přijel zástupce indiánů, dal mi indiánské jméno Okima (Ten, který vede), dostal jsem čelenku a bumážku na bizoní kůži. Když mi někdo řekl soudruhu náčelníku, vypadalo to, že jsem od Veřejné bezpečnosti.

Co náčelnictví obnáší?

Kdybych tam žil, vedl bych kmenovou radu, dělal něco jako ministerského předsedu a současně ministra zahraničí. Naposledy jsem u svého kmene byl před dvěma lety.

Měli bychom si od exotických národů něco vzít?

V první řadě skromnost. A potom toleranci a pracovitost.

Nudil jste se někdy?

Vymyslel jsem si rčení Největší nepřítel člověka je nuda. Tím se řídím celý život. Říkám to italsky, zní to krásně melodicky. Když jsme mluvili o ostrovech, velice krásné slovo v Polynésii je aloha, znamená mám vás rád, ale používá se jako pozdrav. Krásné, že?

Kam se chystáte letos?

V únoru bych chtěl jet opět na Novou Guineu, žije tam sedm set padesát kmenů, pořád je co se učit. Ještě v jedenadvacátém století tam vidíte dobu kamennou. Pak se chystám do Španělska sbírat materiály na novou knihu o woodoo.

Čtěte také: