Daniela Kolářová: Doufám, že už mám nárok vládnout svým životem sama

Byla jsem překvapená, že patříte k osazenstvu seriálového domova pro seniory…

Ale teoreticky bych tam patřit mohla. A přiznám se, že téma mě zaujalo, potěšilo mě, že se Česká televize do rizika takového tématu rozhodla jít. Co se seniory? Každý do toho bodu dospěje, i ti, kterým je dneska třicet nebo dvanáct.

Co vás na scénáři Ireny Obermannové zaujalo?

Kombinace ošklivých situací s humornými. Právě díky dávce humoru, v níž zůstává osten bolesti, se všichni pokoušeli uchopit něco tak vážného, že vám z toho chvílemi až zatrne.

Rozárka a Tramp (Jiří Krampol) - oblíbené postavy ze seriálu Život je ples

Autor: Archiv ČT

Bavil mě nejen příběh Rozárky, ale i všech ostatních postav. Když mě zaujme scénář nebo text hry, je to první dobrá stopa, začnu uvažovat o všech možných proč.

O čem jste přemýšlela v případě paní, která přijde do domova „na dobu rekonstrukce domu“ a pak zjistí, že je tam nastálo?

Rozkládala jsem si Rozárčinu situaci dopředu dozadu. Dobírala jsem se všech možných variant, abych se nakonec vrátila k té nejobyčejnější: dcera Rozárky se vdala a její muž byl majitel vily, kam se všichni nastěhovali.

Pomáhala s výchovou vnučky, pak dcera vážně onemocněla a zemřela. Zeťovi začala její přítomnost zjevně překážet a vymyslel způsob, jak se jí zbavit.

Ona žila v iluzi, že jejich vztahy jsou dobré, proto s důvěrou podepsala žádost o přechodný pobyt v domově seniorů. Dovedu si takovou situaci představit, občas se v médiích dočítáme o ještě horších variantách rodinných vztahů.

Dokážete pochopit, že Rozárka nebojovala?

Nejdříve musí, pokud člověk vůbec chce, ten fakt zpracovat. Je to děsivý stav prozření zjistit, že jste žila ve lživých vztazích. A i kdyby Rozárka bojovala právní cestou o návrat domů, neměla by se kam vrátit. Není žádné doma, když vás tam nechtějí…

Našla jste si víc okamžiků, které by se daly vzít jako varování pro staré lidi?

Nenapadá mě, jak varovat lidi před jejich myšlením. Všichni klopýtáme životem, jak nejlépe umíme, a děláme spoustu chyb. Jde o to, zda jsme si chybných rozhodnutí vědomi a chceme z nich vyvodit nějaká nová východiska.

Ve Vratných lahvích se musí coby důchodkyně vyrovnat s tím, že manžel (Zdeněk Svěrák) s ní nechce být doma

Autor: Falcon

Když neumíme citlivě vnímat realitu, může se stát, že špatně hodnotíme své blízké, ale i kolegy v zaměstnání. Nesnášenlivosti je více než tolerance. Každý lidský osud je otazník a každý z nás si ho může domýšlet a doplňovat sám, ze své vlastní zkušenosti.

Byl to druh práce, o němž jste vyprávěla manželovi, herci Jiřímu Ornestovi?

Manžel zkoušel v divadle, takže měl plnou hlavu svých starostí. My se doma o práci moc nebavíme, tedy pokud nás někdo nevytočí tak, že to ze sebe musíme vysypat.

Během natáčení seriálu nebyly žádné problémy, produkčně i od štábu bylo vše výborně připraveno. Na place se scházelo společenství lidí, na které jsem se těšila. Nepotkala jsem se s nikým, kdo by byl protivný, dělal potíže, chodil nepřipravený…

S kým byla radost pracovat?

Se všemi! Třeba s panem Zindulkou. Nebo s Oldou Vlachem, kolegou z divadla, s nímž jsme se na jevišti dlouho nepotkali. Se všemi báječnými dámami – Květou Fialovou, Alenou Vránovou, Ivou Janžurovou, Lenkou Vlasákovou, Jitkou Smutnou i s mladými kolegy, bylo to milé.

Všichni se shodli na tom, že se na natáčení těšili. I díky exteriérům na Slapech – byla to příjemná vzdálenost, hezké prostředí zámečku s obrovskou, nepříliš udržovanou zahradou… Práce měla svůj klid a rytmus. Dlouho jsem takhle příjemné natáčení nezažila, vlastně možná nikdy.

V seriálu vypadá život v domově důchodců jako idylka.

Jaromír Hanzlík byl Danieliným partnerem v divadle i před kamerou (snímek z kultovního seriálu Taková normální rodinka)

Autor: Kirké

To tak v seriálech bývá, nebylo ambicí točit dokument. Je myslím zjevné, že díky postoji konzervativní ředitelky a jejího mladého zástupce, jenž bojuje o plnohodnotný program pro klienty, se odvíjí zásadní spor o postavení seniorů v naší společnosti.

On má zkušenosti z Velké Británie, snaží se model přenést sem a naráží na představy, že důchodci jsou lidské trosky, s nimiž je třeba jednat jako s malými dětmi. Z fungujících demokracií se učíme lecčemu, máme hodně co dohánět.

V Životě jako ples se senioři učí mailovat, hrají divadlo, založí dobročinný second hand. Dokážete si představit, co byste s volným časem dělala vy?

Potěšilo mě, že se moje postava věnuje bylinkám. Určitě bych dělala něco podobného. Baví mě studovat všechno okolo hlíny, stromů, ekosystémů.

Já se teď nacházím v nové životní fázi: jakkoli mám práci v divadle hodně ráda, chtěla bych hospodařit se svým soukromím v obráceném poměru. Dosud to bylo divadlo, kterému se přizpůsoboval téměř veškerý můj čas. Ráda bych to pootočila.

Proto jste se rozhodla odejít z angažmá v Divadle na Vinohradech. O takovém zásadním kroku do neznáma asi člověk dlouho přemýšlí…

Mám-li být upřímná, tak je to průvodní rozhodování celý život. V posledních pěti letech jsem sbírala odvahu udělat to. Ale není to nějaký emocionální nával, snažím se o racionalitu.

I proto, abyste měla víc řasu na vnučku?

Ano. Nerada bych přišla o vyrůstání Andulky. Doufám, že už mám nárok vládnout svým životem sama.

Máte před sebou nějaké pěkné pracovní nabídky?

Mám, ale dobře víte, jak jsou herci pověrčiví. Nic neprozradím.

Jaké hry vás těší?

Ty s obsahem, které nekloužou jen po povrchu. Pak není podstatný žánr: konverzační komedie, tragikomedie, drama… Několik zkušeností mám z Divadla Komedie, kde mají Dušan D. Pařízek a David Jařab dramaturgické a režijní postupy naprosto jiné, než jsem kde zažila.

Pracují s dramaty německy píšících autorů a s dramatizacemi literárních předloh. Když mě přizvali ke spolupráci, měla jsem zpočátku spoustu obecně zakořeněných předsudků o německém divadle.

Co vás přesvědčilo?

Rozhodla jsem se prostě „skočit do řeky“. A dobře jsem skočila: poznala jsem novou dimenzi myšlení o divadle. Je přece hloupé mluvit s pohrdáním o něčem, co neznám. Stylizace jazyka je odlišná, náročnější na učení a pochopení textu, ale začalo mě to bavit a začala jsem objevovat zvláštní druh humoru.

S Rudolfem Hrušínským a Josefem Abrhámem v Kulovém blesku

Autor: Kirké

Často používaný výraz anglosaský humor jsem si do té doby překládala jako humor anglický, který mám moc ráda. To jsem změnila. Taky mě těší potkávat se s lidmi, od nichž se dozvím něco víc, než co jsem věděla – učím se na určité situace nazírat jinak. Považuju za důležité nezůstat napasovaná v nějakém klišé; ať už divadelním, nebo životním.

Před Vánocemi jsme spolu mluvily v České televizi, kde jste rovnou z prezentace seriálu jela hrát divadlo do Bratislavy. Takto hektická období prožíváte často?

Ve vlnách celý život: buď je toho moc, nebo nic. Extrémy se střídají. Tehdy se to sešlo. Přijela jsem v noci z Vídně, kde jsme hráli představení Půldruhé hodiny zpoždění s Milanem Lasicou. Když jsem slíbila, že přijedu do televize, překoukla jsem se v kalendáři a myslela si, že mám dopoledne volno.

Takže jsem jela z Prahy do Bratislavy, pak do Vídně odehrát představení, zpátky do Bratislavy, odtud do Prahy a po tiskovce zase do Bratislavy znovu hrát, v noci domů a další den ráno na dlouho slíbené představení pro školu ve Vršovicích S nadějí i bez ní o procesu s Rudolfem Slánským.

Nejste až moc zodpovědná?

Asi jo. Jsem zvyklá, že co se slíbí, musí se dodržet. Naštěstí jsou dnes mobily. Dříve jsem bývala vynervovaná, když se něco stalo a nestíhala jsem.

Jak vás tak poslouchám, řekla bych, že politika pro vás moc nebyla.

Ne, jsem dost emotivní a to není dobrý předpoklad. Ale s velkým časovým odstupem jsem za tu zkušenost vděčná. Možná by bylo dobré zahrnout do občanské výuky povinnost absolvovat v parlamentu proces schvalování státního rozpočtu, podobně jako v Izraeli musejí projít armádním výcvikem i ženy.

V počáteční euforii jsem si neuvědomila, jak moc jsme poznamenaní totalitou, jak je přerušení kontinuity na dvaačtyřicet let obrovské. Říká se tomu mravní integrita. Tak to mám na mysli, neexistenci mravních hodnot. Krást není hanba, kdo je slušný, je blbý…

Přitom jste byla poslankyní v době, kdy politika působila dojmem, že jde všechno a všichni jsou slušní.

Jenomže jakmile se rozdělilo Občanské fórum a profilovaly se nové strany, lidé, kteří se chovali normálně, se najednou přestali zdravit a ocitali se v nesmiřitelných táborech.

Vždycky jsem si říkala, že boj o moc v Richardu III. William Shakeaspeare geniálně napsal jako hodně velkou divadelní zkratku, která v reálném životě trvá daleko déle. Ale mně se pak něco podobného odehrálo před očima téměř přes jednu noc.

Máte z politiky přátele?

Na některé kolegy ráda vzpomínám, ale těch, co byli fajn, bylo méně než těch druhých. Byli to lidé z celých Čech a Moravy. Když jsme se vrátili zpátky do svých profesí, ztratili jsme se… Měla jsem ráda třeba paní doktorku Dagmar Burešovou.

Pouštíte si v televizi interpelace?

Ne, stačí mi, když se mihnou záběry ze sněmovny ve zpravodajství. Vybaví se mi nepohodlné úzké lavice, sedět v nich třeba šest hodin je utrpení. Neumím dlouho sedět, musím se hýbat a dělat něco konkrétního.

Při fyzické práci mě napadá spousta věcí. Dovedu si představit, že budu poslouchat se zájmem jasnou a chytrou argumentaci, za předpokladu, že inteligentní řečník je stručný. V opačných případech to bývá trýznivé.

Pokud se ohlédnete, myslíte, že máte štěstí? Byla jste úspěšná v mládí, v poslední době patříte k nejobsazovanějším herečkám své generace.

Určitě jsem měla víc štěstí než rozumu, protože jsem nikdy neudělala nic pro to, abych roli získala třeba na úkor jiné kolegyně. Bylo mi nabízeno. Proto můžu mluvit o štěstí.

Vaši synové nehrají: Matěj se stal počítačovým expertem a Šimon začal pracovat v Jedličkově ústavu a založil tam kapelu The Tap Tap. Překvapili vás?

Překvapená jste vždycky, pokud máte nějaké představy. Snažili jsme se s mužem, aby trošku sportovali, chodili do skautu, i když se to tehdy tak nesmělo jmenovat, vedli jsme je k muzice: začali s flétničkami, postupně si Šimon přibral klarinet a saxofon.

Matěj inklinoval k bicím, a když sem vtrhly počítače, zapálil se pro ně. Byla jsem sama zvědavá, co si vyberou. Přála jsem si jenom, aby si zvolili něco, co je bude těšit. Respektuju, co si vybrali.

Čtěte také: