Klára Issová: Princezna jsem nikdy nebyla

Jak se máte v novém roce?

Výborně, děkuju za optání. Začínám zkoušet v Divadle pod Palmovkou Tramvaj do stanice touha se slovenským režisérem Emilem Horváthem. Jsem moc ráda, protože loni jsme s ním připravili Mefista a já si moc přála další spolupráci.

Už v osmnácti letech jste hrála matku, pak narkomanku, mentálně postiženou, Židovku, která se má na začátku války vzdát dětí, aby je zachránila… Vybíráte si role podle toho, co vám můžou dát?

V představení Mefisto v Divadle pod Palmovkou hraje nespokojenou manželku rozervance Jiřího Langmajera

Autor: Divadlo pod Palmovkou

Ani ne… Už ne. Role pro mě musí být hlavně zajímavá psychologicky, vrstevnatá, abych na ní mohla pracovat. Důležitý je režisér a jeho záměr.

Vždycky jsem se snažila, abych hrála různé polohy. Nechtěla jsem škatulku „jemná, něžná, stydlivá“. Když jsem začínala, byla jsem zakřiknutá a stydlivá, přesto jsem tyto typy odmítala.

Mladinká herečka odmítala role?

Ne ve zlém, prostě jsem nechtěla jednu princeznu za druhou. Ještě mi nebylo dvacet, když mi pan režisér Klein dal scénář televizního filmu Nenávist s tím, že mi nabízí hlavní ženskou postavu.

Byla tam věčně uplakaná dívenka za zámku a děvečka ze statku, která otěhotní s mladým pánem. Já jsem pochopila, že mi nabízí děvečku, ale on se mnou počítal pro tu šlechtičnu. Divil se, že jsem odmítla. Jenže kolegyně, která měla hrát děvečku, nemohla, tak jsem ji přece jen dostala.

Pohnuté osudy si užijete na jevišti a před kamerou, pak můžete být ráda, jaký poklidný život máte.

Myslíte? Vlastně ano. Naštěstí už si nenosím práci domů. Po představení si říkám, jak se ten večer povedl, ale po děkovačce jdu do šatny a zpívám si, přestože jsem odehrála tragédii.

Dříve jsem nad rolemi pořád hloubala, musela jsem si všechno rozebírat ze všech stran. Je nutné se odstřihnout, aby se člověk nezbláznil.

V poslední době jste natočila několik seriálů, které diváci ještě neviděli.

Zázraky života na Primě uvidí brzy. Ve druhé řadě - vznikla před rokem a půl - představuju doktorku.

Nezajímavá nebyla ani vdova ve slovenském seriálu Zlomok sekundy.

Ve filmu Nickyho rodina posílá Klára jako matka své děti do neznáma

Autor: Zuzana Mináčová

Bylo to náročné, téměř roční natáčení. Simulace těžkých autonehod, velký štáb, hodně komparsu, hasiči, pyrotechnici… Hrála jsem ženu, které tragicky zemřel manžel, a ona chce dokázat, že záchranáři udělali chybu.

Seriál byl velmi dobře napsaný. Netuším, jestli ho bude vysílat nějaká tuzemská stanice, ale STV tady chytá hodně lidí.

Do třetice vás angažoval Karel Smyczek do nejdražšího seriálu České televize Špačkovi v síti času. Jste za uťápnutou maminku, kterou děti změní.

Rodičům se nesplnily dětské sny, maminka chtěla být zpěvačka, ale nedokázala nikdy překonat stud a vyjít na jeviště. Tatínek zase toužil být pilotem.

Děti se rozhodnou, že změní minulost. Jenomže z maminky se stane velká kariéristka, která druhé dítě vůbec nechce, takže synek se nenarodí a uvízne v meziprostoru.

Kdybyste vy měla tu možnost, co byste změnila?

Touhu po změnách řeším třeba tak, že odjedu na dovolenou, odpočinu si a vidím problémy z dálky a s nadhledem. Ale že bych chtěla vyloženě vrátit čas a změnit minulost, to ne.

Když si řeknu, že bych něco vymazala, stejně si pak uvědomím, že i špatné zkušenosti mě formují, považuju je za dobré zkoušky.

Dříve jste nezdary brala jako rány osudu?

Určitě, byla jsem tragéd. Pokud jsem třeba s někým nevycházela, hrozně jsem to prožívala, zaseklo se mi to v hlavě. Teď už vím, že některé věci se nevydumají, není potřeba se tolik rýpat v minulosti.

V tom vám pomohla psychoanalýza?

Psychoanalýza a sezení u psychologa mi pomohly, abych si uvědomila, že na všechno existuje víc pohledů a názorů a ten můj je jenom jeden z nich. Pomohlo mi samozřejmě i zrání a zkušenosti.

Říkám si hledač pravdy, problémy nezasouvám, chci jim porozumět. To se týká i mých negativních vlastností... Určitě o sobě nehlásám, že se nezměním, protože to nejde.

Jste svěřovací typ?

Ráda si o problému popovídám s kamarádkami. Ale abych udělala krok kupředu, je nutná sebereflexe, k níž musím dojít sama. Nemusí to být hned, třeba za půl roku. Mám kamarádku Annu, je energetický poradce: s ní momentálně pracuju.

Chodit k psychologovi je přece jenom stigma. Popostrčila jste někoho na základě vlastních zkušeností?

Spousta lidí se mi svěřuje, působím jako vrba. Jen občas žasnu, že někdo mluví o problémech pořád dokola a nic neudělá. To je pak ubíjející. Psychologa doporučuju. Stejně jako třeba čínskou doktorku, mám s ní dobré zkušenosti.

Teď vás do škatulky „velké smutné oči“ vrátily plakáty k filmu Nickyho rodina…

Věděla jsem, že mi ta škatulka zase hrozí, ale režisér Matej Mináč mě přesvědčil, že právě mě potřebuje jako matku, která váhá, jestli děti poslat do neznáma. Riskla jsem to. A jsem ráda, díky filmu jsem se setkala se sirem Nicolasem Wintonem.

Když viděl, že je třeba zachránit ohrožené děti před nacisty, udělal to. Dneska spousta lidí vykládá, co by se mělo, všem vadí korupce a politici, ale nikdo nic neudělá, jsme laxní a zlenivělí. On viděl problém a okamžitě hledal řešení, v tom je inspirativní. Zvedněme zadky a pojďme něco dělat! (smích)

Dětství na vesnici: maminka veze Kláru a Michaela, Salim má zlomenou nohu. Spolu s Issovými jde Klářina nejlepší kamarádka Terezka, dcera od sousedů

Autor: soukromý archiv

Už chápu, proč se zabýváte tolika charitativními projekty.

Je mi jasné, že nespasím svět, ale když nemám program nabitý k prasknutí, pomůžu ráda. Měla jsem patronát nad dětským domovem Radost, opakovaně pomáhám při akci Cihla, prodávám pro Světlušku, nechala jsme se nafotit na pomoc neslyšícím.

Do projektu Coolich pro Afriku jsem se ponořila víc - spoluprodukovala jsem ho. Jde o záchranu pralesa a já se chci angažovat v ekologii.

Hodně mluvíte o tom, že dnes spoustu věcí berete jinak než dříve. Souvisí to s tím, že pracujete už od patnácti let?

No právě! (smích) Není se co divit, že jsem v šestnácti nebo osmnácti letech pořád něco řešila: žila jsem pod velkým tlakem, ocitla jsem se v dospělém světě, spoustě věcí jsem nerozuměla. Byla jsem mlaďounká a nezkušená. Teď si užívám, co jsem nestíhala pod tlakem stresu a práce.

Bary a večírky?

To mě zrovna moc nebaví. (smích) Myslela jsem to tak, že jsem uvolněná, nechávám spoustu věcí plynout a užívám si život víc než na škole – tehdy jsem byla sešněrovaná děsnou zodpovědností.

Herečka jste díky tatínkovi, který vás v šesti letech přihlásil do dramatického kroužku. Nevyčetla jste mu to někdy?

Nevyčetla, žádný svůj sen jsem totiž nestihla mít. Pečlivě dramaťák vybral a kontroloval docházku. Naštěstí jsme tam já i brácha chodili rádi díky skvělé paní profesorce Kostečkové. Když jsem povyrostla, vyprávěla mi, jakou legraci si užila s Vladimírem Menšíkem; byla jeho spolužačka.

Samozřejmě jsem se zamýšlela nad tím, kudy bych se asi vydala, kdybych měla možnost výběru. Nevím, jiný zájem jsem nikdy neměla, na konzervatoř jsem šla automaticky. Říkala jsem si, že až budu mít děti, nabídnu jim víc možností, čemu se můžou věnovat.

Ale nechci si stěžovat a nemám tátovi za zlé, že mi odmalička říkal, že budu herečka. Mám svou práci ráda, kdykoli dostanu novou roli, jsem nadšená.

Bráchu herectví nechytilo?

Ne tolik, aby se přihlásil na konzervatoř. Talent měl, paní profesorka mu nabízela, že ho na zkoušky připraví. Vystudoval obchodní akademii, pracoval jako grafik v kuchyňském studiu, teď v koupelnovém.

Taková profese se v rodině může hodit.

To ano, protože právě chystám rekonstrukci bytu…

Čas od času spolupracujete s nejstarším bratrem, fotografem Salimem. Je na vás tvrdší než na ostatní „objekty“?

Neřekla bych. Oba jsme zkušení, tak víme, co od práce čekat a co potřebujeme jeden od druhého. Na podzim jsme spolu dělali krásný kalendář ve stylu starých filmů.

Brácha běhal kolem lamp a dýmovnic, já se soustředila na těch pár sekund, kdy bude všechno perfektní, aby mohl zmáčknout spoušť.

Hned za první roli jste byla nominována na Českého lva, za další jste ho získala. Podařilo se vám nevnímat to jako samozřejmost?

Důkaz, že nebyla princeznička: I na karnevaly chodila za čertici

Autor: soukromý archiv

Kéž bych to tak měla! Přehnaným sebevědomím netrpím. Nominace za hlavní roli v Indiánském létě překvapila mě i režiséra Sašu Gedeona - bylo mi šestnáct! Když jsem pak Českého lva dostala za Nejasnou zprávu o konci světa, řekla jsem na jevišti něco ve smyslu: „Ježišmarjá, to je hrozný!“

Pan režisér Jakubisko mi totiž roli neustále předělával a při natáčení uděloval příkazy, s nimiž jsem nepočítala: „Rychle vstaň! Jdi ke kredenci! Popadni v flašku! Smutně se vrať!“ Připadala jsem si jako loutka, ne jako herečka, která si zaslouží cenu.

Paní Kostečková nám v dramaťáku kladla na srdce, že je špatné, když člověku sláva vleze do hlavy. A že nikdy nesmím přestat posloucht partnera, aby hraní bylo společné; tyto dvě rady mám vtlučené hodně hluboko.

Sebevědomí se vám už vylepšilo? Umíte se pochválit?

Už ano. Řeknu si: „Issovko, dobrý, to se ti povedlo!“ Případně: „Blbý, musíš na tom makat!“ A nejen v práci, třeba když se mi povede nebo nepovede večeře.

Manuály na to, jak si věřit, na mě moc nefungujou. Nedávno mě zaujala přednáška indiána Pabla Russela. Občas dám na jeho radu: když jdu kolem zrcadla, řeknu si: „I love you.“(smích)

Rodiče vás jako dítě chválili?

Mamka za pracovitost, ráda jsem pomáhala. Jinak moc ne. Taťka občas za dramaťák.

A dnes?

Pochválí mě, oba. Mamka na mě byla pyšná za film Anděl Exit, věděla, že role narkomanky pro mě byla hodně těžká. Fandila mi, takže když jsem byla nominovaná na Českého lva, chtěla jsem, aby šla na slavnostní večer se mnou.

Doma jste byla jediná holka a navíc nejmladší. Takže princeznička?

To ne, byla jsem spíš čertice, věčně jsem někde lítala s klukama. Moje nejlepší kamarádka Terezka chtěla všem sousedům hlídat děti, drncat kočárky, ale mě to strašně nebavilo, radši jsem lezla na stromy, hrála všemožné hry a starala se o zvířata.

V pěti jsem měla první úraz. Lezli jsme po bagru a Salim mě hecoval: „O co, že neskočíš!“ Bez rozmyslu jsem skočila asi z pětimetrové výšky na mokrou trávu. Machrovala jsem, že mi nic není, pak mě babička musela odnést na zádech, protože jsem měla zlomenou nohu.

Dostal brácha vejřez?

Nepráskla jsem ho. Ani muk. To, že se do spousty věcí vrhám bez rozmyslu, mi zůstalo.

Takže skáčete bungee jumping?

Ne. Ale právě čtu knížku od Richarda Bacha o letcích a skákání s padákem. Ještě před pár lety jsem si říkala, že bych nikdy neskočila. Teď mě to začalo lákat, protože krásně popisuje pocity při volném pádu.

Třeba si to jednou zkusím, zatím mám jiné koníčky, nejnověji mě chytila salsa. Taky chodím na zpěv. Když mi na konzervatoři dávali rady typu, jak mám dýchat, jen jsem napodobovala, nechápala jsem to. Teď poznávám tělo v jemných nuancích, že všechno se vším souvisí. Baví mě to.

Vypadáte spokojeně. Pořád platí, že žijete sama?

Jsem spokojená. Nikoho cíleně nehledám a zároveň se ničemu nebráním. Zítra můžu někoho potkat a bude z toho velká láska.

Když dospějete do bodu, že nepotřebujete hledat partnera a je vám dobře samotné, užíváte si příjemné období. Není to tím, že byste kvůli zklamání zanevřela na chlapy?

Vůbec ne. Vím, že s chlapy je občas potíž, ale znám jich pár, kteří jsou fajn.

Kamarádky, které po třicítce hledaly partnery, se shodly na problému tří N: najít někoho, kdo je normální, nezadaný a nezakomplexovaný.

To si musím zapamatovat! (smích) Udělám průzkum a dám vám vědět!

Když se s někým rozejdete, uděláte tlustou čáru, za kterou se neohlížíte?

Tlustou čáru jsem nikdy neudělala, nedokážu to. Strávíte-li s někým několik let, vztah dopulzovává spoustu měsíců, máte hodně společných věcí, fotek, zážitků…

Věcí se nezbavuju, fotky netrhám, a když rozchod přebolí, můžeme být přátelé. Se zásadními partnery jsem kamarádka.

Přestala jste se stýkat se sestřenicí Marthou Issovou, jež žije s vaším bývalým přítelem Davidem Ondříčkem. Už se vaše vztahy zlepšily?

Nestýkáme se, ještě myslím není ten pravý čas. Je to hodně citlivé, ta situace pro mě není lehká. Není to tak, že bych vnitřně proti nim něco měla, ale nejde to hned, setkat se a povídat si jako přátelé. Zatím si to nedovedu představit. Jednou možná…

Čtěte také: