Jak je našinci v -10,5 °C a ve sněhu, když mu na silnici „klekne“ auto. Žádná Arktida, ale ani pohoda. Test na vlastních tělech předkládáme. Může se hodit.
Je 9.00 hod. a šest redakčních dobrovolníků sestupuje na špičku Veslařského ostrova v Praze. Jsme v Podolí u Vltavy. Tři dámy, tři pánové.
Všichni oblečeni tak, jak jezdí autem do práce: džíny, triko, svetr, bunda, ponožky a běžné zimní boty… Někdo má rukavice, někdo ne, stejně tak čepici.
Nemluvíme spolu, soustředíme se každý na své tělo a pomyslné čekání na odtah. Po 10 minutách koukání na labutě, přívoz a přístřešek bezdomovce pod mostem jsme v pohodě. Po 20 minutách se stav mění…
Čekání na Godota!
První studené pocity hlásí Eva: na nose a stehnech. (Fotograf, který akci sleduje, volá, že mu mrzne „subjektiv“. Tady je rada těžká.)
Ostatní na pronikání mrazu do kůže teprve čekají. Po 25 minutách cítí Michaela i přes rukavice zimu na konečcích prstů, Eva se přidává. David přiznává chlad na zadku a Tomáš nasazuje kapuci.
O mrazech a lidech (na ně nezvyklých)!
Český polárník Ing. Oldřich Bubák, který jako první Čech zdolal pěšky severní a jižní pól.
Na kterou část těla si polárník dá v mrazu největší pozor? Podle mých zkušeností jsou nejvíce ohrožena místa na obličeji, to znamená nos, tváře, uši, pak konečky prstů u rukou a samozřejmě také u nohou. Při expedicích do polárních oblastí si polárníci ta místa vzájemně kontrolují.
Co lidé netušící, jak teploty hlouběji pod nulu umějí s tělem mávat, nejvíc podceňují? Jan Eskymo Welzl se zmiňoval v jedné ze svých knížek, že na některé z jeho kolegů na „Zlatém severu“ byl hrůzný pohled – byli bez nosu. Přišli o něj podceněním dostatečné ochrany proti omrznutí.
Platí ono známé teplo hlavně od nohou? Dá se říct že ano, ale v extrémních zimách k tomu pravidlu přistupuje řada dalších, která ovlivňují vnímání chladu.
Začíná foukat vítr a Pavlovi mrzne palec na levé noze. Kus tepla upustí jeho ruka: telefonuje! Pohoda v botách končí u Petry. Má kozačky na vyšším podpatku.
Po 30 minutách mají pokusní „králíci“ potřebu se mírně pohybovat. Fotografův dotaz, kdo pro něj skočí, když spadne do vody, vyvolá smích. Tím všechny trochu zahřál.
Slunce pomáhá
Na okamžik vylézá sluníčko a opírá se do stehen „čekačů“. Každý hřející paprsek je znát, nepomáhá ale povzbudit prsty na nohách. Ty už cítí všichni.
Představa hromadné koulovačky navržené Tomášem neuspěla. Jemu však koulování kačera a nás pomohlo – po návratu do rukavice si ohřál stydnoucí ruku.
Uplynulo 45 minut čekání na Godota: Petra a Tomáš cítí nepohodu v botách, Evu a Michaelu souží konečky prstů na rukou, Davidovi se třesou lýtka, Pavel se vrací do pohody poskoky.
Po 50 minutách se do pohybu a skoků různé výšky dali všichni. Máme za sebou hodinu a kousek. Na mostě se zastavuje náhodný chodec a volá na naši nestandardní šestici:
„Nepotřebujete něco?“ Bereme ho jako znamení – pomyslnou odtahovku. Vracíme se do redakce.
Jak to účastníci různého pohlaví, věku, vah a sportovního ducha vnímali sami?
Eva (62 let, 60 kg, sportuje pravidelně, nekuřačka)
„Mám zimu ráda, ale na horách, kde jsem v pohybu na lyžích. Stát u rozbitého auta na silnici je něco jiného, je to nepříjemné a nejsem na kiks oblečením připravená. Můj problém je v mrznutí rukou, ať mám jakoukoli rukavici, jsem studená ruka! Nebudu na to myslet. Že bych byla chladem nadšená, to ne, ale vydržela bych víc než hodinu… Už sedím chvíli v redakci a nemůžu se pořádně ohřát – a to mám druhý čaj. Příště jdu statovat až v létě!“
Petra (33 let, 65 kg, sportuje nepravidelně, nekuřačka)
„Zaháním chřipku, takže to asi nebude moc paráda, ale snad přežiju. Prvních patnáct minut jsem O. K. Začínám maličko cítit palce na nohách, ale jinak dobrý. Ruce nejsou můj problém, ty mám pořád teplý. Po pětadvaceti minutách už si dávám trochu tanečního pohybu, ale zima mi není. Nešvindluju, teplotu nemám… Když fouká vítr trochu, cítím chlad na stehnech, ovšem výhoda delšího kabátu je znát. Je třicet minut pryč, brrr ty nohy nějak zebou. Není to sice tak hrozný, protože nestojím na sněhu celým chodidlem jako ostatní – mám vyšší podpatky – ale příjemný to není. Po čtyřiceti minutách vnímám celkový chlad po těle, zvládat jde stále, jen to není ta prvotní pohodička. Jsem prý šíleně ukecaná (no, trochu sdílná jsem), kdybych mohla s někým mluvit, asi bych zimu tolik nevnímala a mráz bych vážně ukecala! Jakmile fouká vítr, je to nemilý, tak si přidám taneček, asi horkou sambu. Hele, hodina pryč!? Teď cítím, že mi je fakt zima. Není nesnesitelná, ovšem je. Kdyby bylo třeba, vydržím víc, ale… Šla jsem rozmrznout do sauny. A představte si, vůbec jsem se nebyla schopná potit! Teprve po třech hodinách v teple je mi líp.“
Michaela (45 let, 63 kg, sportuje pravidelně, nekuřačka)
„Nepotřebuju čepici, ale musím mít nutně rukavice, jinak mám ruce permanentně jako mrtvola! Možná proto nesnáším zimu. Á, ruce se ozývají, a to je teprve patnáct minut testu. Výborně! Přešlapuju na místě, ne zimou, ale nedokážu být v klidu. Nikdy. Po pětadvaceti minutách mám poslední články prstů totálně tuhé a o pozornost se hlásí prsty u nohou. Mám jen jedny fusky. Jinak pohoda. Po třiceti minutách pletu z prstů na ruce vánočky, ale žádný pohyb jim už nepomáhá. Cítím chlad na stehnech, zásadně mi nevadí, navíc přejde, jakmile přestane foukat vítr. Čtyřicet minut je fuč a já bych nit do jehly nenavlíkla. Ani náhodou! Tělo nehlásí mrazové újmy, jen ty ruce… Po pětapadesáti minutách zrychluju přešlapování a v duchu si hraju hry. Vydržela bych klidně déle, tak tři hodiny? Asi... V redakci mě pálí prsty, rozmrzají. Za chvíli mají stabilních nula stupňů. Po hodině mnou párkrát projede chlad. Jinak dobrý, ale o radosti z tepla mluvit nelze.“
David (31 let, 75 kg, sportuje nepravidelně, nekuřák)
„V prvních minutách mám potřebu se výrazně hýbat. Jsem bez rukavic, ale ruce v kapsách bundy mě nezebou. Jako první příznak nepohody cítím studené džíny na lýtkách, později na stehnech. Prsty na nohou ani na rukou mi nepromrzají. Lehce studí čepice. Po patnácti minutách se ozývá mírně ztuhlý nos a rty. Po dvaceti minutách mám pocit plného nosu, dýchám pusou. Po těle vnímám teplenou pohodu, zvýšilo ji i sílící slunce. Po čtyřiceti minutách se pocity nemění, jen z podrážek je cítit větší chlad. Tělo žádá přešlapování. Po padesáti minutách se objevil lehký třes v lýtkách, pokud stojím nehybně. Třes je slabý. Po hodině je to stále stejné - nedostavuje se pocit, že bych musel do tepla. Lehce mě zebe čelo, mráz je cítit i na konečcích prstů u nohou. Mohl bych pokračovat… Po příchodu do místnosti vytopené asi na dvacet stupňů Celsia mám pocit tepla a útulna, především na obličeji a rukou. Zmrzlé oblečení – džíny a svetr – ještě lehce chladí. Za čtyřicet minut nastává tepelná pohoda. Sedím u počítače a píšu. Po hodině se vrací pocit studených rukou a chladu po těle nepomohl ani čaj. V klidu jsem až po třech hodinách.“
Pavel (44 let, 103 kg, sportuje nepravidelně, nekuřák)
„Pár desítek kilo navíc se v zimě hodí. Mezi kolegy si připadám trochu jako tučňák uprostřed hejna vyhublých sýkorek a také si podle toho libuju – zima mi rozhodně není. Tedy první půl hodiny, kdy nemám ani tendenci příliš poskakovat a zahřívat se. Po čtyřiceti minutách se bohužel projevilo nekvalitní obutí, respektive díra v levé botě, a začíná mi být pomalu zima na palec, postupně i na ukazováček nohy. Chvilka poskakování vše vrátí do normálu a je mi zase teplo. Jak dlouho bych vydržel? Určitě tak tři hodinky – pak by mě začala bolet záda.“
Tomáš (49 let, 70 kg, sportuje pravidelně, kuřák) „Jako první mě štípne chlad na stehnech – dlouhý kabát, případně silnější kalhoty místo džín by bodly. Jsem bez čepice, po dvaceti minutách mi přichází vhod nasazení kapuce. Po půlhodině vnímám citelnější chlad v konečcích prstů; paradoxně se zmírnil po hození několika sněhových koulí holýma rukama na přítomné kolegy a opětovném zahřátí rukou v kapsách bundy. Po hodině bez problémů, ale musím se aspoň drobet hýbat, protože nohy přece jen trochu zebou. V mém případě je to ovšem už roky problém zhruba od října do května, ať je minus dvacet, nebo plus patnáct stupňů. Určitě bych si příště vzal vhodnější boty, s vyšší podrážkou a ne semišové kotníčkové z tržnice. Vydržel bych tři hodiny. Dejme tomu… Po návratu do redakce ‚rozmrzám‘ rychle. S jednou výjimkou: nohy bych nejraději ponořil do velmivelmivelmi teplé vody.“
Čtěte také:
Přidat komentář
Doporučit článek emailem
Tisknout článek
Sdílet na Facebook
